sobota 30. června 2012

Obětní smýšlení

    V oblasti sportu se výkony zlepšují. Z toho důvodu by náš slavný běžec a vícenásobný olympijský vítěz E.Zátopek se svými časy dnes příliš neuspěl. A podobně je tomu obecně. Není těžké slyšet: „Sport je pro mě vším“. Je to ukázka modloslužby. A Bohu-Sportu se staví chrámy. Novináři užijí i výraz, že někde vyrostl nový sportovní svatostánek. A Bůh-Sport je popisován jako místo obětí. Sportovci musí hodně trénovat a obětovat množství času, vyvinout velké úsilí. I přes vážná zranění se při obětním smyslu vrací zpátky. 
   Starší lidé si pamatují, jak lidé chodívali běžně pěšky na mši svatou. A přišli i odpoledne na požehnání. Dnes lidé mají auta, ale často si raději jedou za sportem, zábavou, nákupem než na mši svatou. Něco obětovat pro mši svatou je oslabeno. Obětní postoj při mši svaté je nahrazen důrazem na hostinu, který je dnes u mše svaté preferována. Např. pražské arcibiskupství v AC 02/1998 č.3 tvrdí: „Koncil také obnovil starobylý zvyk klást větší důraz na znamení eucharistické hostiny, na plný rozměr Kristových ustanovení ve večeřadle. To pak „vzbudilo touhu“ vrátit se ke starobylému zvyku „klást eucharistický chléb na ruku věřících.“ Uvedené tvrzení však neuvádí místo koncilu, které tento starobylý zvyk s větším důrazem na hostinu žádá a při hledání v koncilních dokumentech jsem takové místo neobjevil. Připadal jsem si podobně jako když jsem hledal koncilní předpis o požadavku oltáře čelem k lidu a odstranění latiny, jak se i při studiu teologie tvrdí. 
   O hostině, ale velikonoční a přitom důrazu na obět je v II. kapitole konstituce o liturgii II. Vatikánského koncilu s názvem „Tajemství Eucharistie“, článek 47: „Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby tak pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže, a aby tak své milované Snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž se požívá Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ 
   Pán Ježíš po hostinách chodil a to, že to nebylo snadné a spojeno s vážnými tématy najdeme v 14.kapitole evangelia sv. Lukáše. Kapitola začíná (14,1): „Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho s předních farizeů, aby tam pojedl, dávali s na něho pozor.“ Zvýšená touha po hostině je v konečných důsledcích katastrofou. To lze pochopit ze slov o druhém příchodu Páně Mt 24,37-39: „Až přijde Syn člověka bude to právě tak jako v době Noemově. Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude až přijde Syn člověka.“ 
   Na nedobré výsledky spojování mše svaté s hostinou ukazuje apoštol Pavel v I Kor 11,19-21: „Nedá se tomu vyhnout, že mezi vámi dojde i k rozštěpení. Tak se aspoň ukáže, kteří z vás jsou opravdu dobří. Když se tedy scházíte, už to není večeře, jak ji ustanovil Pán. Každý si totiž bere, co si přinesl k jídlu, takže potom jeden má hlad, a druhý je napilý.“ 
   Ještě ostřeji běduje nad jistým typem hostiny list Judův: „Běda jim! Jednají jako Kain, pro hmotný prospěch se dali svést jako Balám a pro svou vzpurnost zahynuli jako Kore. Jsou to skvrny na vašich hodech lásky, beze studu s vámi hodují a pasou sami sebe.“ 
   Touha po hostině, mejdanu, pikniku, „bavit se“, je bohužel významným motorem pastoračních žádostí o farní ples, diskotéku apod.. Dostatek zájemců o tento typ aktivity kontrastuje s nedostatkem těch, co chtějí obětovat svůj čas při brigádnické opravě kostela anebo jeho úklidu zadarmo a pro Boží království. Z myšlenky, že mše svatá je jen hostina se vyvozuje, že všichni musí jít ke svatému přijímání, protože co by to bylo za hostinu, při níž bychom nic nejedli. 
   Sv. Kateřina Sienská přijímala často a znala, že se toto ani nechválí a ani nehaní. Varovala se chození ke svatému přijímání bez obětního smýšlení a tím povrchnosti a svatokrádežím. Z myšlenky, že mše svatá je oběť kříže nutně neplyne nutnost jít ke svatému přijímání. V Dialogu 66 sv. Kateřiny S. je o duchovním sv. přijímání: „Proto jsem ti řekl, že jsou lidé, kteří skutečně přijímají Kristovo tělo a krev, přestože je nepřijímají ve svátosti Eucharistie. Přijímají je totiž v lásce, která je dokáže okoušet prostřednictvím svaté modlitby, a to stejnou měrou, s jakou láskou se modlí.“ 
   Pius XII. v encyklice Mediator Dei takto odsuzuje pojetí mše sv. jako bratrské hostiny s povinným přijímáním v článku 112: „…ještě více se odchylují ti, kteří, aby dokázali naprostou nutnost, že věřící se mají živit eucharistickým chlebem spolu s knězem, záludně tvrdí, že se zde nejedná jenom o oběť, nýbrž o oběť a o hostinu bratrského společenství, a společně vykonané svaté přijímání pokládají skoro za vyvrcholení celé bohoslužby.“ 
    Svatý Alfons z Liguori nám v Pojednání o bolestech P. Marie popisuje vzor obětního smýšlení: „Oč ušlechtilejší je duše než tělo, o to byla bolest Panny Marie větší než všech ostatních mučedníků, jak Ježíš Kristus sv. Kateřině Sienské zjevil. Bolest duše s bolestí těla nelze srovnávat. Proto píše sv. opat Arnold Chartesský(De sept. Verb.), že při ukřižování neposkvrněného Beránka na hoře Kalvárii by jsi spatřil dva oltáře, jeden v srdci Panny Marie, druhý v těle Ježíše Krista. Kristus obětoval tělesně, Maria duševně.“    
    Obětní smýšlení je v modlitbě sv. Ignáce z Loyoly, který se založením řádu jezuitů velmi přičinil o obnovu katolické víry po tridentském koncilu. Modlitba ukrývá jeho zásadu, že stačí méně myšlenek, ale hluboce prožívaných: „Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží, nauč nás pravé velkomyslnosti. Nauč nás tobě sloužit, jak to právem zasluhuješ. Ať dáváme a nepočítáme, ať bojujeme a nedbáme ran, ať pracujeme a nehledáme odpočinek, ať se obětujeme a nečekáme jinou odměnu kromě vědomí, že jsme splnili tvou vůli.“


sobota 23. června 2012

Síla papežství a slabost papežů

   Na počátku křesťanství radí Gamaliel ve Skutcích apoštolů 5,38 židovské veleradě: „Pochází-li tento záměr nebo toto dílo jen od lidí, samo se rozpadne.“ Papežství není dílo lidské, a proto má sílu trvat s Církví až do konce světa. Každý konkrétní papež se při mši svaté modlí stejně jako ostatní, kdo slouží mši svatou, aby mu nebylo přijetí Eucharistii k odsouzení, protože je podroben lidské slabosti s možností hříchů a zavržení. 
   J.N.Kelly v knize Papeži dvou tisiciletí popisuje trvání papežského úřadu a jeho výkon jednotlivými papeži. V době zklamání nad úpadkem místo rozvojem po II. Vatikánském koncilu uvádím pro podobnost část o duchovním úpadku v době „svobody“ po nicejském koncilu. Vidíme, že místo pravověrnosti vítězí bludná strana za pomoci státní moci a papež někdy neutvrzuje ve víře a je i vzdoropapež Felix II. vysvěcený v císařském paláci:   
    "SV.LIBÉRIUS (17. květen 352 - 24.září 366). Původem Říman, zvolený v době, kdy byla na východě na vzestupu proariánská frakce a Konstancius II. (337-61), nyní jediný císař, podnikal kroky, aby si podrobil západní episkopát a spojil východ v uvalení klatby na Athanáše z Alexandrie (+ 373), ještě stále symbolu nicejské orthodoxie. Biskupové východu před časem napsali Júliovi I. a naléhavě ho žádali, aby znovu prozkoumal Athanášův případ, který sesazený koncilem v Tyre (335) západ tvrdohlavě odmítal přijmout, ale nový papež, byť byl umírněný a neměl sílu charakteru svého předchůdce, odmítal jejich obvinění a poslal posly ke Konstanciovi, v té době sídlícímu v Arles, se žádostí, aby svolal koncil do Akvileje, který by vyřešil sporné otázky mezi východem a západem. Císař, ovlivněný svými teologickými poradci, proariánským biskupem Urzacim a Valensem, však místo toho ihned zvolal synodu v Arles, která nechala bokem teologické otázky a znovu potvrdila odsouzení Athanáše; pod tlakem souhlasili dokonce i papežovi legáti. Libérius, zoufalý nad jejich slabostí, se dožadoval nového všeobecného koncilu, přičemž zdůrazňoval, že jde hlavně o nicejskou víru a nejen o Athanášovo postavení. Když se koncil v říjnu 355 sešel v Miláne, nedošlo k žádnému sporu o nicejské krédo; císař opět použil tyranskou taktiku, aby dosáhl Athanášovo odsouzení od všech delegátů kromě tří přesvědčených zastánců nicejské víry, které okamžitě poslal do vyhnanství. 
   Když Libérius stále vzdoroval a odolával úplatkům a hrozbám, násilím ho přivedli do Milána a potom, když neustoupil, poslali ho do vyhnanství v Beroa, Trákii. Tam, jak plynuli měsíce a místní biskup na něho vyvíjel tlak, mravně upadal a v bolestném kontrastu s jeho předcházejícím rezolutním postojem smířil se s Athanášovou exkomunikací, přijal dvojznačné Prvé krédo ze Sirmie (které obcházelo nicejské "jedné podstaty s Otcem") a zavrhnutíhodně se podřídil císaři. Jeho kapitulace se dojemně odráží v čtyřech listech, které napsal z vyhnanství na jaře 357 ariánským biskupům a které prozrazují, že byl připravený zaplatit takřka jakoukoli cenu, aby se mohl vrátit domů. Nakonec, když ho přivedli v r. 358 do Sirmie (Mitrovica v Jugoslávii), byl ochotný podepsat formulaci, která odmítala nicejské "jedné podstaty s Otcem" a hlásala Syna za podobného Otci. Císař, přesvědčený, že veřejný pořádek v Římě může obnovit jen papežův návrat, dovolil, aby se nyní vrátil. Za jeho nepřítomnosti byl zvolený za biskupa jeho arcijáhen Felix, ale ukázalo se, že je mimořádně neoblíbený. Římská církev věděla, že Libérius sa může vrátit s podmínkou, že bude vládnout s Felixom společně. Obyvatelstvo, které odmítalo návrh společného episkopátu výkřiky "jeden Bůh, jeden Kristus, jeden papež", jej přivítalo s nadšením. Felix se musel stáhnout, ale zdá se, že oba biskupové našli modus vivendi, když se velká většina duchovenstva a laiků připojila k Libériovi. Přes  osobní triumf v Římě byl v Církvi  velice kompromitovaný; po několika rocích vláda nad západem přešla fakticky do jiných rukou. Možná právě proto, ale i proto, že v Říme byli dva biskupové, Libérius nebyl pozván, ani neposlal delegáty na synodu v Rimini (359), na které západní biskupové museli nakonec přijmout ariánské krédo. Po smrti Konstancia (3.listopadu 361) mohl znovu převzít roli bojovníka za nicejskou ortodoxii. Najprve vydal dekret, kterým zrušil ariánské rozhodnutí v Rimini. Potom, v r. 362, se ztotožnil se smířlivými kroky, které se podnikli předtím toho roku na synodě v Alexandrii, nařídil biskupům Itálie, aby navázali styky s těmi, co se kompromitovali v Rimini, za podmínky, že jsou stoupenci nicejské víry. Nakonec v r. 366, když východní biskupi hledali podporu na západe, připustil je do obce věřících pod přísnou podmínkou, že přijmou nicejské krédo. Tak na konci vlády Libérius částečně odčinil svoji dočasnou kapitulaci a přispěl ke spojení východu a západu. Avšak násilné nepokoje, které vypukli v Římě po jeho smrti, naznačují, že byl slabý papež, kterému se nepodařilo udržet soudržnost římské věřící obce. Postavil velkou Liberiánsku baziliku na Eskviline, která se v 5. stol. přeměnila na baziliku Santa Maria Maggiore. Reč o panenství, kterou údajně přednesl při zahalení Marcelíny, sestry sv. Ambrože, je velkým dílem samotného sv.Ambrože. Almanach známý jako Chronograf z r. 354, který obsahuje seznamy císařů, konzulů, papežů mučeníků atd., pochází z období jeho vlády. Podle Martyrologie sv. Jeronýma z 5. stol se slaví 23. září., ale jeho jméno se v pozdějších kalendářích neobjevuje; už nepřátelsky laděná legenda ze 6. stol. jej pokládá za zrádce víry a pronásledovatele věřících. Takový je zkreslený obraz Libéria, jak se jeví v LP.(Liber Pontificalis, Paris 1886-92)."
Papež Pavel IV. v bule „Cum ex apostolatus offici" pamatuje i na stav, kdy by papež nebo jiní vysoce postavení lidé naprosto nerespektovali úřad, který zastávají: 
„§ 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů. Ta nemůže být zplatněna ani přijetím biskupského svěcení nebo následným převzetím vedení a správy, ani samou intronizací římského velekněze nebo složením holdu nebo poslušností prokazovanou mu ode všech, i kdyby trvala jakkoliv dlouho vůbec nijak nemůže dosáhnout platnosti, ani nemůže být pokládána za platnou v jakékoliv části. Musíme mít za to, že všem, kdo byli takovým způsobem povýšeni do úřadu biskupů, arcibiskupů, patriarchů nebo primasů, byla udělena nebo je udělena v duchovních i časných věcech neplatná oprávněnost jejich správy. Všechno vcelku i jednotlivě, co skrze ně bylo kdykoli vyřčeno, učiněno vykonáno nebo rozhodnuto a všechno, co z toho vyplývá, postrádá platnost a vůbec nikomu nemůže poskytnout nějakou jistotu nebo dát nějaké právo. Tak ztrácejí tito takovým způsobem do úřadu jmenovaní nebo zvoleni eo ipso a bez jakéhokoliv prohlášení každou důstojnost, postavení, čest, každý titul, každou autoritu, každý úřad a každou pravomoc, i kdyby tito takovým způsobem byli do úřadu jmenováni nebo zvoleni, všichni vcelku a každý jednotlivě, se předtím neodchýlili od katolické víry a nestali se bludaři a nedostali se do rozkolu či takový nevyvolali a k takovému nedali podnět, ale stalo se tak až potom. 
§ 7 Podřízeným osobám, a to jak světským a řeholním klerikům, tak i laikům, a také kardinálům, i těm, kteří se zúčastnili volby papeže jenž předtím odpadl od víry nebo byl bludařem či rozkolníkem, nebo nějak jinak mu dávali za pravdu a slíbili mu poslušnost a složili mu hold, což platí i pro kastelány, prefekty, kapitány a úředníky Našeho vznešeného města (Říma) a celého církevního státu, kteří jsou těmto takovým způsobem do úřadu jmenováni nebo zvoleným zavázanými a povinnými poslušností složením holdu nebo přísahy či dluhopisem; je dovoleno, beztrestně se kdykoliv zříci povinné poslušnosti a oddanosti vůči těmto, takovým způsobem do úřadu jmenovaným nebo zvoleným a těchto se stranit jako kouzelníků, pohanů, nevěstek a arcibludařů. Nicméně tyto podřízené osoby zůstávají nadále zavázáni věrností a poslušností vůči budoucím biskupům, patriarchům, primasům a vůči budoucímu římskému papeži, jenž bude následovat podle kanonického práva. K většímu zahanbení těchto takovým způsobem jmenovaných a zvolených, chtějí-li tito nadále pokračovat ve vedení a správě, je dovoleno, povolat proti nim pomoc světského ramene. Proto nesmějí ti, kteří se zřekli věrnosti a poslušnosti vůči těmto takovým způsobem jmenovaným a zvoleným podle výše uvedeného pravidla, být považováni za ty, kdo trhají nesešívané roucho Páně, ani podléhat cenzurám nebo mstícímu potrestání. 
§10 Není tedy nikomu dovoleno, tento spis Našeho schválení, obnovení, sankce, ustanovení, zrušení, deklarace a dekretu komolit nebo opovážlivě proti němu vystupovat. Kdyby se o to někdo pokusil nechť ví, že na sebe přivolá hněv všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla.“

sobota 16. června 2012

Biblický odkaz koncilu

   Místo z bible,  které II. Vatikánský koncil nejvíce cituje a na něž nejvíce odkazuje je závěr evangelia sv. Matouše 28,18-20: „Ježíš k nim přistoupil a promluvil: Je mi dána veškerá moc na nebi a na zemi. Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ 
   Na Mt 28,18n odkazuje konstituce o Církvi Lumen gentium(LG) č.8. V LG čl.17 je citace 28,18-20: „Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ V čl. 19 LG je odkaz na Mt 28,16-20 a  Mt 28,20. V článku 20 LG je odkaz na  Mt 28,20. Článek LG 22 odkazuje na Mt 18,18 a 28,16-20. V LG 24 je odkaz na  Mt 28,18-20. V konstituci Dei verbum(DV) o Božím zjevení je v článku 7 odkaz na Mt 28,19-20 a v DV čl. 20 je odkaz na Mt 28,20. V konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium je v čl.9 odkaz na  Mt 28,20. V konstituci Gaudium et spes(GS) Radost a naděje je v čl. 38 odkaz na Mt 28,18. V dekretu o kněžské službě(PO) Presbyterorum ordinis v čl.4 je odkaz na Mt 28,19. V dekretu o ekumenismu(UR) Unitatis redintergratio je v čl.2 odkaz na  Mt 28,18-20. V deklaraci o náboženské svobodě(DH) Dignitatis humanis je v čl.1 citace Mt 28,19-20. V článku 13 DH odkaz na  Mt 28,18,-20. V článku 14 DH je citace Mt 28,19. Dekret o misijní činnosti Ad gentes(AG) v čl.5 uvádí Mt 28,19-20: „Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ A kromě toho je v AG 5 ještě odkaz na  Mt 28,18. 
   Biblické vítězství si odnáší z dokumentů II. Vatikánského koncilu slova Matoušova evangelia Mt 28,20 „a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ s 13 citacemi nebo odkazy. Stejný počet citací a odkazů, což je 13 je i na text Markova evangelia Mk 16,15: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!“. Najdeme je v LG 1,16,19,24; DV 7; SC 6; PO 4; UR 2; AG 1,5,13,38 a DH 13. 
   Na druhém místě s 12 citacemi a odkazy je verš Matoušova evangelia Mt 28,19: „Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“ 
   Na třetím místě je 9x uváděný text z Matoušova evangelia Mt 28,18. 
Tyto tři nejvíce uváděné citace jsou společně  v článku 5 misijního dekretu Ad gentes: „Pán Ježíš hned na začátku „zavolal k sobě ty, které sám chtěl (…) ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). (28)((28/Srov. také Mt 10,1-42.)) Tak byli apoštolové zárodky nového Izraele a zároveň počátkem posvátné hierarchie. Když potom Pán svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním dokonal na sobě tajemství naší spásy a obnovy všeho a když dostal všechnu moc na nebi i na zemi, (29)((29/Srov. Mt 28,18.)) než byl vzat do nebe, (30)((30/Srov. Sk 1,4-8.)) založil svou Církev jako svátost spásy. Apoštoly poslal do celého světa, jako byl sám poslán Otcem. (31)((31/Srov. Jan 20,21.)) Přikázal jim: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mk 28,19-20); „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen. Kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,15). Proto připadá Církvi povinnost šířit Kristovu víru a spásu, a to jednak na základě výslovného příkazu, který zdědil po apoštolech sbor biskupů, jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem Církve, jednak silou života, který vlévá Kristus svým údům. „Z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce“ (Ef 4,16). Poslání Církve se tedy uskutečňuje, když v poslušnosti Kristova příkazu a vedena milostí a láskou Ducha Svatého začíná být naplno aktivně přítomná mezi všemi lidmi a národy a přivádí je příkladem života i kázáním, svátostmi a ostatními prostředky milosti k víře, k svobodě a ke Kristovu pokoji. Tak jim otvírá volnou a jistou cestu k plné účasti na Kristově tajemství. Toto poslání je pokračováním a dějinným rozvíjením poslání samého Krista, který byl poslán hlásat radostnou zvěst chudým. Proto Církev musí jít pod vedením Ducha Svatého stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním. Neboť takto kráčeli v naději všichni apoštolové a mnohým soužením i utrpením doplňovali to, co zbývá z Kristových utrpení pro jeho tělo, kterým je Církev. (32)((32/Srov. Kol 1,24.)) A často byla krev křesťanů semenem. (33)((33/Tertulián, Apologeticum 50, 13: PL 1, 534; CChr I, 171.))“ 
   V  článku AG 5 je nesprávně text „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!Kdo uvěří a dá se pokřtít bude spasen, kdo však neuvěří bude zavržen“ uváděn jako Mk 16,15 místo Mk 16,15-16 a to i v latinském  textu. Podle latinského textu je text českého vydání  upraven u psaní Církve s velkým „C“ místo s malým "c" a podobně Duch Svatý s velkým „S“ místo s malým „s“. 
  Zachování všeho podle evangelia Mt 28,20: „učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ je příkaz konzervatismu. To, že se po II. Vatikánském koncilu zachovává pouze něco a někdy i nic je zradou.  S tímto opakem zachovávání je i znejistění v prožívání „Já jsem s vámi až do konce světa.“ Bible žádá konzervatismus v učení víry a mravů, a proto textům dvojsmyslným je třeba dát výraz  konzervativní. Ukázkou opaku konzervatismu je  odstranění latiny a zavedení oltáře čelem k lidu. Tyto věci  nemají oporu v žádném textu dokumentů II. Vatikánského koncilu, ale jsou projevem pokoncilního neomodernismu. Padesát let od zahájení II. Vatikánského koncilu  je příležitostí uznat odchylky od jeho textů v praxi a příkladem může být AG 5.

úterý 12. června 2012

Zavrhni ateistologii

   Ateistologie je věda pomáhající být neznaboh či bezbožník a zdůvodňuje nevěru. Má některá střední či vysoká škola předmět ateistologie, v němž by se tyto otázky skutečně systematicky probíraly? Při otázkách: „Proč jsi nevěřící?“ a „Proč jsi stoupencem ateismu?“ by se to potom mohlo poznat. Slyšely bychom odpověď: „Jsem nevěřící a stoupenec ateismu, protože přednášky a kniha ateistologie od profesora X. mi otevřela oči. Přečti si ji a popřemýšlej nad ní. Uvidíš, že zastávat tento názor je moudré. Chytilo mě to za srdce“ 
   Eberhard Dennert zkoumal názory 300 významných vědců v náboženských otázkách. Výsledek své studie zveřejnil v knize „Náboženství přírodních badatelů“. Pro víru se vyslovilo 242 vědců, 38 mělo postoj neurčitý a 20 jich bylo opravdovými ateisty. 
  Opak ateistologie hlásá nauka o Bohu, teologie. Opakem ateistologie je i zdravá filozofie, jejíž nejvýznamnější přestavitelé jako Aristoteles dospěli rozumem k jistotě o Boží existenci. Tato jistota rozumu je skrze poctivé uvažování nad příčinami pohybu bez či s Hybatelem... Při přemýšlení nad vznikem a zánikem je zde otázka co stále trvá... Má se svět vysvětlovat jako náhoda anebo tím, co je nutné a dostatečným důvodem? Svět kolem nás má stupně od neživé přírody přes rostliny, nižší živočichy až k člověku. Je místo člověka v tomto řádu absolutní? Kdo je nejvyšší bytostí? Pozorování hvězdné oblohy či hor a květin nám nabízí krásu. Je tato přítomná krása záměrem Tvůrce či je nějaké lepší vysvětlení? Při uvažování nad člověkem jsou zde otázky: Odkud se bere smysl pro pravdu a krásu, touha po štěstí a nekonečnu, smysl pro čest, mravní dobro a správné svědomí? Má člověk uznat, že jej tyto skutečnosti vedou k něčemu, co jej přesahuje anebo má v sobě tyto touhy popírat a žít jako živočich? Při správném řešení těchto a dalších otázek svým rozumem je možné a nutné dospět k jistotě o Boží existenci. Rozum je schopen závěrů natolik dokonalých, že potvrzuje jistotu získaného poznání o Boží existenci. Rozum je schopen i závěrů o své nedostatečnosti Boha jako předmět svého poznání proniknout a dát dokonalou odpověď čím je. Je schopný přitakat cestě víry jako prostředku, jenž se má využít. 
   Bible, kniha o Bohu zná i výpovědi „Bůh není“ ve svých žalmech 14 a 53. Tyto výpovědi jsou ovšem s dodatkem: „Řekl blázen(bloud) ve svém srdci.“ Jde o poselství staré kolem 3000 let, které by někdo mohl zneužít k tvrzení, že i bible tvrdí: „Bůh není.“ Kniha moudrosti, 13,8-9 má na adresu těch, kdo nedošli k Bohu tato slova: “Nelze je však omluvit, neboť jestliže dokázali tolik poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že nenašli hned Pána těchto věci?“ Podobně „nelze je omluvit“ se vyjadřuje o nevěrcích list Římanům 1,20. Zavrhování náboženství a jeho deformace jsou věci předpověděné v evangeliu(Lk 21,8) před druhým Kristovým příchodem. Více je rozvádí apoštol Pavel v druhém listu Soluňanům 2,3: „Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všechno, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha.“ 
  Při druhém příchodu přijdou s Kristem i svatí a blaze tomu, kdo bude v souladu s jejich naukou a životem. Jak se svatí vyjadřovali k  k ateismu? Každý jej odmítal svým vyznáváním víry a životem. Je řada jasných vyjádření slovem a některé si připomeňme:
   Sv. Justin, + 165 v díle První apologie čelí dokonce obvinění z ateismu: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem, v němž není špatnosti.“ Zápis mučednické smrti sv. Justina a druhů zavrhuje bezbožnost: „Snažil jsem se seznámit se všemi naukami, a přidržel jsem se pravého učení křesťanů, ačkoli se nelíbí těm, kdo žijí v zajetí bludu.“ „Poslyš, o tobě se říká, žes učenec, a ty sám si myslíš, že víš, které učení je pravé. Jestliže budeš zbičován a zaplatíš vlastní hlavou, jsi přesvědčen, že vystoupíš na nebesa?“ Justin potvrdil: “Doufám, že když tohle přestojím, budu mít podíl v Božím příbytku. Vím přece, že všem, kdo žili správně, zachová Bůh svou milost až do skonání celého světa...Žádný rozumně myslící člověk neodpadne od pravé víry k bezbožnosti“ 
   Sv. Teofil, + 180, kniha Autolykovi o příčině nevěry: „Jestliže se dá do kovového zrcadla rez, člověk v něm svou tvář nespatří. A stejně pronikne-li do člověka hřích, nemůže takový hříšník uvidět Boha.“ 
   Sv. Antonín, opat, + 356 si je vědom katastrofálních důsledků popření prvního přikázání: „V jednoho Boha věřit budeš“: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla.“ 
   Ve starokřesťanské době se podle apoštolských konstitucí modlí za věrohodný křesťanský život nepokažený bezbožností: „Vymaň nás ze společenství s bezbožníky, sjednoť nás s těmi, kteří jsou tobě zasvěceni, utvrď nás sesláním Ducha Svatého v pravdě, zjev nám, co neznáme, doplň, co nám chybí, upevňuj, co poznáváme.“ 
   Sv. Augustin, + 430, napsal k Janovu evangeliu komentář s vědomím, že argumenty rozumu proti bezbožnosti neuspějí jestliže má někdo zkažené mravy neboli srdce: „Pošetilá srdce nemohou dosud toto světlo postihnout. Jsou zatížena hříchy, takže to světlo nemohou vidět. Proto si myslí, když nevidí světlo, že neexistuje. Pro své hříchy se ocitli ve tmě. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. K listu Janovu se sv. Augustin o nevěrcích vyjádřil takto: „Je jiné Krista vyznávat, abys k němu směřoval, a jiné vyznávat ho, abys ho od sebe odháněl. Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, řekl Petr, aby Krista zahrnul svou láskou. Víme, kdo jsi – ty jsi Syn Boží, říkali nečistí duchové, aby od nich Kristus odešel. Víru křesťana provází láska, víra nečistého ducha je bez lásky. Ale ten, kdo nevěří vůbec, je horší a pošetilejší než nečistí duchové.“ A ve Vyznání X je od sv. Augustina, že Bůh dobře ví, jak na tom každý člověk je: „Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe.“
   R.Schikora, Naše světla uvádí slova umírajícího sv. Jeronýma, + 420: „Nadešla nejvzácnější chvíle mého života. Ó smrti, jak jsi krásná a příjemná! Jak chybují lidé, když si tě zobrazují šeredně! Jen bezbožníkům jsi hrozná.“ 
   Starověký poustevník Poimen radí při pokušení k nevěře tomu, kdo se mu svěřil takto: „Otče, hrozí, že mě zahubí rouhačský duch. Snaží se mě totiž přesvědčit, že Bůh není, což ani pohané nedělají, ani si to nemyslí.“ Poimen: „Nezneklidňuj se kvůli té myšlence. Tělesné boje nás totiž potkávají často z nedbalosti, ale tahle špatná myšlenka na nás z nedbalosti nepřichází, to je našeptávání samotného hada. Tohle rouhání ať padne na tebe, Satane! Já totiž věřím, že Bůh má starost o všechny. A tahle myšlenka nevychází ze mě, ale z tebe, z toho strůjce špatnosti. Věřím bratře, že Bůh ti dá od toho soužení úlevu.“ 
   Sv. Tomáš A., + 1274, Summa teologická II-II,12: „Odpad od víry zcela odděluje člověka od Boha...což se neděje při kterémkoli jiném hříchu.“
   Sv. Kateřina S., + 1380, Dialog 130 mluví o bezbožnosti „věřících“: "A chrám své duše a svaté Církve mění ve zvířecí pelech. Nejdražší dcero, jak se mi to všechno oškliví! Jejich domy, kde mají nalézat útočiště mí služebníci a chudí a kde mají uchovávat breviář jako manželku a knihy Písma svatého jako děti a těšit se z toho, že učí bližního svým svatým životem, tyto domy jsou nečistým doupětem bezbožných lidí.“ Tato slova sv. Kateřiny odpovídají tomu co napsal sv. Pavel v listu Titovi 1,15: „Tvrdí sice, že znají Boha, ale skutky to popírají: jsou hodni opovržení jako neposlušní a k jakémukoli dobrému dílu neschopní.“ 
   Sv. A. Liguori, + 1787, Chvály mariánské: „Nepravosti vaše odloučily vás od Boha vašeho (Iz 19,2). A poněvadž Bůh pro hřích nenávidí duše, „v stejné nenávisti jsou u Boha bezbožník i jeho bezbožnost“ (Moudr. 14,9), stává se z přítelkyně nepřítelkyně Páně. Co ale má činit hříšník, jenž ke svému neštěstí je v stavu nepřátelství Božího? Ať hledá prostředníka, jenž mu odpuštění vymůže a ztraceného přátelství Božího opět nabýt mu pomůže.“
   Blah. Jan XXIII., + 1963, encyklika Mater et Magistra 217: „Největší bláhovostí naší doby je však snaha vybudovat na této zemi pevný a použitelný řád bez nezbytného základu, totiž bez Boha; zvelebovat člověka a přitom tlumit nebo dokonce zhášet jeho touhu po Bohu znamená nechat vyschnout pramen, z něhož lidská důstojnost pramení a napájí se. Avšak současné hořké události v mnoha lidech vyvrátily klamné naděje a naplnily je hořkým zklamáním. To vše potvrzuje pravdivost slov Písma. „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí(Ž 127,1).“

čtvrtek 7. června 2012

Věci přikázané, dovolené a doporučené

   Pro jednotu Církve je důležité zachovávat zejména to, co je přikázáno, následuje úcta k tomu, co je doporučeno a moudré využívání  dovoleného. 
   Věcí přikázanou a nejvíce zjevnou je nedělní mše svatá. II.Vatikánský koncil (II VK) v konstituci o liturgii čl. 106 potvrdil příkaz účasti na mši sv.: „Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví Církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle. V ten den jsou věřící povinni se shromáždit, aby slyšeli Boží slovo a měli účast na eucharistii…“ 
   Tuto apoštolskou tradici v souladu s třetím přikázáním Desatera najdeme v Didascalia ze III. století: „Při poučování pak přikazuj a vybízej lid, aby navštěvoval kostel a nikdy nechyběl, ale aby se vždycky shromažďoval a neztenčoval shromáždění tím, že se kostelu vyhne, a tak působí, že tělo Kristovo plodí jen malý úd...Poněvadž jste údy Kristovy, nebuďte roztroušeni tak, že se nesejdete v chrámě. Máte-li Krista za Hlavu, která je – jak to slíbil - s vámi životně spojena, nezanedbávejte Spasitele, ani jej neodlučujte od jeho údů, ani je neoddělujte od Něho, ani jeho tělo nerozsekávejte na kousky...“ 
   II.VK v dekretu o kněžské službě (PO) článek 6: „Nelze budovat křesťanskou obec, nemá-li kořen a těžiště ve slavení nejsvětější Eucharistie. Odtud tedy musí začínat veškerá výchova v duchu společenství.“ PO čl. 5: „Vždyť nejsvětější Eucharistie obsahuje celé duchovní dobro Církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem Svatým oživované a oživující, dává lidem život, a tak je zve a přivádí k tomu, aby spolu s ním obětovali sebe samy, své práce a všechny stvořené věci.“ 
   Třetí přikázání Desetara, proč světit den sváteční mší svatou, vysvětluje cyrilometodějský kancionál v části o mši svaté: „Největší a nejdůležitější událostí světových dějin je Kristovo ukřižování na Golgotě. Vtělený Syn Boží, Ježíš Kristus, jím dokonal dílo Otcovy oslavy a vykoupení lidstva. Z toho plyne zcela jedinečný význam oběti mše svaté. Neboť mše svatá není nic jiného než oběť Kristova na kříži. Tak znělo poslední ustanovení Páně večer před jeho smrtí. Když ve večeřadle proměnil chléb ve své svaté Tělo a víno ve svou svatou Krev a tak předem nekrvavým způsobem přinesl krvavou oběť kříže následujícího Velkého pátku, dal svým apoštolům a jejich nástupcům příkaz a plnou moc přinášet tuto oběť týmž nekrvavým způsobem: „To čiňte na mou památku!“ Tento příkaz plní kněží Církve při mši svaté. Mše svatá není tedy jen pobožnost, nýbrž oběť, a to oběť nejdokonalejší, a proto největší oslava Boží, nejlepší bohoslužba: Syn Boží obětuje sám sebe nebeskému Otci za nás jako kdysi na kříži. Proto nejsme schopni světějšího úkonu než spoluobětovat s knězem mši svatou. Škoda každého dne, kdy z nedbalosti zůstáváme vzdáleni mše svaté. Kdo vlastní vinou v neděle a zasvěcené svátky celou mši svatou vynechá nebo přijde teprve po obětování nebo před svatým přijímáním odejde, dopouští se těžkého hříchu.“
   II. VK, konstituce o liturgii čl. 54 má příkaz o jazyku: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu pro ně určené.“ 
   Mezi věci doporučené patří mariánská úcta. To, že toto doporučení nemá vyznít naprázdno žádá II.VK. v čl.67. kostituce Lumen gentium v kapitole Panna Maria, Matka Boží, v tajemství Krista a Církve: „Posvátný sněm úmyslně vyhlašuje tuto katolickou nauku a zároveň napomíná všechny syny Církve, aby horlivě podporovali mariánskou úctu, hlavně liturgickou, a aby si vážili mariánských modliteb a pobožností, které učitelský úřad během staletí doporučoval; je třeba též přesně zachovávat to, co bylo v minulosti rozhodnuto o úctě k obrazům Krista, blahoslavené Panny a svatých.“ Praxe ochlazování mariánské úcty koncilem doporučena nebyla. 
   Věcí dovolenou je větší užívání národního jazyka. V konstituci o liturgii je toto dovolení spojeno s příkazem o užívání latiny v čl.36 při : 1.V latinských obřadech ať je zachováno užívání latinského jazyka; partikulární právo v té věci zůstává nedotčeno.“ 2.: "Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž proto možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech; příslušné směrnice pro jednotlivé případy jsou obsaženy v dalších kapitolách.“ Pokud se dovolení o národním jazyku chápe jako příkaz, tak jde o praxi v rozporu s II.VK. 
   Důraz na různá „dovolení“ místo na věci přikázané a doporučené, vede k opaku toho oč se modlili koncilní otcové na II.VK k Duchu Svatému: „Ty jenž nade vše miluješ poctivost, nedopusť, abychom uvedli ve zmatek tvůj spravedlivý řád.“ Např. sňatek s tím, kdo není pokřtěný katolický křesťan povoluje biskup. Tím, že jsou tyto sňatky dovoleny je někdo chápe jako něco téměř doporučovaného nebo dokonce přikázaného. V některém případě, kdy někdo po svátostném manželství žije v jiném svazku,  např. při vyšším věku a při slibu čistoty s vyloučením pohoršení, biskup dává dovolení přístupu ke svátostem. Snad chápeme, že není žádoucí, aby těchto dovolení a předchozích narušení manželství bylo co nejvíce. Kněz má dovoleno, ale ne přikázáno nebo doporučeno sloužit v neděli více jak jednu mši svatou. Kolik osob je dnes schopno uznat, že kněz, který  slouží pouze jednu mši svatou denně  má  právo na dobrou pověst? Pokud z lásky ke spáse duší někdo dovolení sloužit více mši sv. využívá může to být chvályhodné.  Nezapomínejme na skutečnost, že je větší množství kněží opouštějících kněžkou službu  oproti minulosti ačkoli slouží více mší sv. než kněží v minulosti. Větší počet žádostí o dovolení tzv. laicizace po opuštění kněžské služby je problém. 
   Podávání na ruku anebo ministrování děvčat rovněž k obrodě nevedlo a přesto jsou tato dovolení prožívána jako příkaz a zarputile se na nich trvá a ten, kdo pochybuje o jejich smysluplnosti je na tom hůř než ten, kdo zpochybňuje svěcení neděle nebo doporučenou svatou zpověď 1x měsíčně. Z iniciativy jako „Noc kostelů“ se místo zájmu o věci přikázané(pokleknout před svatostánkem) a doporučené(modlitba před svatostánkem) vynořuje chování bez úcty ke svatostánku jako dovolené. 
   Především si hleďme věcí přikázaných a k duchovnímu růstu využijme věci doporučené.

sobota 2. června 2012

Volba učitele

   Ve všech oblastech je důležitý učitel. Apoštol Pavel varuje v II Tim 4,3 před špatnými učiteli: „Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ 
   Opak vlivu špatných učitelů najdeme u Izidora Vondrušky v Životopisech svatých. Ukážeme si to na sv. Cyrilu, věrozvěstu: „Nejvíce byl nadšen spisy sv. Řehoře Naziánského. Nakreslil na stěnu kříž, napsal tam modlitbu ke sv. Řehoři a připsal: „Ó Řehoři! Člověče tělem, anděle duší! Přijmi mne za učedníka svého.“ Sv. Řehoř Naziánský je významný reprezentant zdravé tradice a patří společně se sv. Basilem, sv. Atanášem a sv. Janem Zlatoústým mezi čtveřici nejvýznamnější Otců Východu. V  Cařihradě roku 379 navštívil sv.Řehoře také jeden ze čtyř velkých Otců Západu sv. Jeroným. Sv. Řehoř Naziánský měl svaté rodiče sv. Řehoře(uváděného s dodatkem „starší“) a sv. Nonu. Měl svaté sourozence sv. Caesaria a sv. Gorgonii. V Alexadrii poznal sv. Řehoř sv. Atanáše. Se sv. Basilem bydlel a píše jaké měli společné zájmy: „My oba jsme znali pouze dvě ulice, jednu, kterou se chodilo do školy a druhou, kterou se chodilo do chrámu. Cesty do divadla, na závodiště, do míst zábavy jsme neznali.“ Svého otce, který  složil vyznání víry, v němž byl skrytý blud ariánský přivedl k nápravě a složení pravověrného vyznání. Mladší bratr sv. Řehoře Caesarius byl osobní císařský lékař a císaři Juliánovi Odpadlíkovi odmítl sloužit. V situaci, kdy v Cařihradu byla jen hrstka pravověrných křesťanů se stal sv. Řehoř jako stařec biskupem císařského města. Zachoval svědectví o sporech ve věcech víry: „Ulice, tržiště, síně penězoměnců(banky) a všechny veřejné místnosti cařihradské jsou plny lidí, kteří se přou ve věcech víry. Tážeš-li se, po kolika obolosech se prodává ta neb ona věc, kupec ti bude hovořit o tom, je-li Syn zplozen čili nic. Kupuješ-li maso, řezník řekne: „Otec je větší Syna“. Zeptáš-li se u pekaře, je-li chléb už upečen, odpoví ti: „Syn Boží z ničeho je stvořen.“ 
   Sv. Řehoř lidi důrazně napomínali, aby méně hloubali o víře, ale více podle ní žili a nevedl k víře pouze teoretické. Je mu dáván titul „Teolog“ a byl reprezentant teologie přenášené do života. Příkladem je tajemství Nejsvětější Trojice. Svoji závěť zakončuje ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a byla podepsána sedmi biskupy a notářem. V tajemství Nejsvětější Trojice se ukazuje jeho teologie jako vysoce mystická a navýsost praktická. V PG 36: „Především mi uchovejte tento vzácný poklad, pro který žiji a bojuji, s nímž chci umřít, který mi dává schopnost snášet všechna zla a pohrdat všemi rozkošemi: tím pokladem myslím vyznání víry v Otce i Syna i Ducha Svatého. Dnes vám je svěřuji. V síle tohoto vyznání vás nyní ponořím do vody a z ní vás vyzvednu. Dávám vám je za společníka a ochránce pro celý život. Dávám vám jediné Božství a jedinou moc, existující jako jedno ve třech a obsahující tyto tři rozlišeným způsobem. Božství bez rozdílu v podstatě či přirozenosti, bez vyššího stupně, který by povyšoval, či nižšího stupně, který by snižoval...Je to nekonečná soupodstatnost tří nekonečných. Každý nazíraný sám o sobě je celý Bůh...a tři osoby společně jsou Bůh. Sotva jsem začal uvažovat o jednotě, a už jsem ponořen do záře Trojice... Sotva jsem začal myslet na Trojici, a už mě zase uchvacuje jednota.“ V PG 37: „Mezi velkými vlnami života, zmítán bouřlivými větry sem a tam…jen jedna věc je mi drahá, jediné moje bohatství, posila, která dává zapomenout na únavu, světlo Svaté Trojice.“ Poemi dogmatici 31: „Sláva Otci i Synu, králi vesmíru, Sláva Duchu, hodnému chvály a zcela svatému. Trojice je jediný Bůh, který vše stvořil a naplnil: nebe nebeskými bytostmi a zem pozemskými. Moře i řeky naplnil vodními tvory, všechno oživil svým Duchem, aby každé stvoření chválilo moudrého Stvořitele, jedinou příčinu života a trvání. Více než jakékoliv stvoření kéž ho vždycky oslavuje rozumný tvor jako velikého krále a dobrého Otce.“ ,
   Osvojení dobré teologie u sv. Řehoře vedlo sv. Cyril, věrozvěsta, že císaři na výzvu jít hájit Nejsvětější Trojici k vyznavačům islámu řekl: „Pro mne není v tomto světě nic důležitějšího, než pro nejsvětější Trojici žít a umřít.“ Chvalozpěvem na Nejsvětější Trojici zakončuje sv. Cyril Proglas – předmluvu evangelia: „Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky s Otcem i Duchem Svatým. Amen.“ 
   Sv. Jan od Kříže v díle Živý plamen lásky III.napsal: „Pozorně hledět, do jakých rukou se svěřuje, protože jaký bude učitel, takový bude učedník, a jaký bude otec, takový bude syn.“ 
   Sv. Cyril si zvolil za učitele muže žijícího o 5.století dříve, a proto je správné mít v 21.století za učitele toho, kdo žil řadu století před námi, třeba v 16. století. Tvrzení: „Pro nás lidi moderní doby po II. vatikánském koncilu v 21.století není možné se učit od lidí po koncilu tridentském v 16.století“, je podobně nesmyslné jako kdyby sv. Cyril věrozvěst učil naše předky: „Pro nás lidi po II. koncilu niejském r.787  není možné se učit od lidí po I.koncilu nicejském r.325. Pro sv. Cyrila platila posvátná tradice a nestačilo mu pouhé Písmo, které přeložil a znal. Opak úcty k tradici je blud modernismu odsouzený papežem Piem X. v encyklice Pascendi Dominici gregis, kde napsal: „Naši učitelé neměli k dispozici tytéž pomůcky jako modernisté. Neměli za vůdkyni a učitelku filozofii, která by začínala popíráním Boha a neprohlašovali sami sebe za kritérium pravdy.“