Ustavičné panenství Mariino

     Svatý Tomáš A. v Summě teologické III,28 odmítá, aby někdo zpochybňoval ustavičné panenství Panny Marie: „Musí se říci, že bez vší pochybnosti je třeba odmítnout blud Helvidiův, jenž se opovážil říci, že matka Kristova byla po porodu Josefem poznána a porodila jiné syny. Neboť to nejprve ubírá dokonalosti Kristu...Za druhé tento blud činí bezpráví Duchu Svatému...Za třetí ubírá hodnotě a svatosti Matky Boží. Za čtvrté by se muselo to také samému Josefovi přičítat za největší opovážlivost, kdyby se pokusil poskvrnit tu, o níž z andělského zjevení věděl, že počala z Ducha Svatého...Matka Boží jako v panenství počala, v panenství porodila, tak i po porodu pannou na věky zůstala." 

  A ještě sv. Tomáš A.:  „Bylo vhodné, aby se Kristus narodil ze zasnoubené panny, jak pro něho samého, tak pro jeho matku, tak i pro nás...vhodné ze strany Panny. A to nejprve proto, že tím byly zabezpečena před trestem, „totiž, aby nebyla kamenována Židy jako cizoložná“, jak praví Jeroným. Za druhé, aby byla uchráněna před pohanou. Ambrož k Luk „byla zasnoubena, aby jí nebyla vpálena pohana porušení panenství, čehož známkou by se zdál obtěžkaný život. Za třetí, aby se jí dostávalo služby od Josefa.“ 

    Konrád Maria Kubeš v knížce Ve šlépějích Neposkvrněné píše k 1.lednu a Obřezání Páně: „Neporušené panenství a ustavičná andělská čistota, ani stínem nezkalená a nezatemněná, nejlíbeznější květ v koruně Královny nebes, učinila ji ideálem, který po celá tisíciletí plní nadšením ušlechtilé duše a dodává jim síly i vzletu, aby se z prachu povznesly nad hvězdy(Nedávno jeden misionář, přemítaje, jakou oporu by našel pro dospívající japonské dívky, vystavené nyní ve vlasti všem nebezpečím a nástrahám zkažené evropské civilizace – oporu, jíž jejich náboženství jim poskytnout nemůže – přišel na myšlenku, založit pro ně Mariánské družiny, a ty pohanské dívky mimo vše nadání s pravým enthusiasmem se shromažďují pod praporem Panny nejčistší. Její obraz mají na stolku, vydávají i svůj časopis „Lilie“, jejich znak je lilie nad hvězdami. U nás již před lety protestantský pedagog Förster vzdělával mládež sobě svěřenou na našem katolickém ideálu. Neubráníš se dojmu, když u něho čteš: „Víte, že katolické dívky uctívají Marii…připojte se k nim a snažte se reprodukovat v své duši její obraz i vy….“) 

   Vše, co tvoří obsah katolické idee panny, září s nejdokonalejší plností v Marii. Svatá Panna panen…vyniká nade všechny panny nejen tím, že v ní panenství je posvěceno božským mateřstvím(„ty po početí Syna ještě světější, čistší a krásnější“, jako křišťál, když jím prochází sluneční paprsek), nýbrž i tím, že její čistota je a zůstane nedostižná. Virgo carne – mente – sensu (Scheeben), tj. Maria byla pannou a) tělem, záříc tělesnou neporušeností; b) srdcem, skvějíc se panenským smýšlením a čistotu milujíc, kteréžto smýšlení teprve činí panenství ctností a záslužným; c) smyslem, tj. nezakusila a nikterak zakusit nemohla ani nejmenší hnutí smyslnosti a tělesné žádostivosti, protože byla bez poskvrny dědičné viny počatá. Jestliže v prvním a druhém ji následovat můžeme a nesčetní následovali a následují, je třetí vlastnost jejího panenství ozdobou a výsadou, kterou se skvěla ona jediná ze všech synů Adamových a dcer Eviných. Tuto trojnásobnou dokonalost jejího panenství vymáhala čest a důstojnost toho, jehož měla pojmout v své lůno jako v živoucí stánek a chrám. 

   Proč se narodil Syn Boží z Panny? 1. Z ohledu na nebeského Otce. I jako člověk zůstal Kristus přirozeným synem Boha Otce! Neslušelo se, aby důstojnost otcovská byla z božské osoby přenesena na osobu stvořenou. 2. Odvěké zrození Syna Božího z Otce je bez vší žádostivosti a porušení. Když pak toto „Slovo“ Boží se chtělo stát člověku viditelným, narodilo se z ženy, a toto jeho druhé narození musilo být svaté, čisté, bez porušení a bez žádostivosti, tj. panenské.3. Kdokoli pochází od Adama přirozeným způsobem(rationale seminali) z otce a matky, propadá závazku dědičné viny (Neposkvrněná Panna, jakožto přirozená dcera Adamova, nebyla prosta závazku dědičného hříchu(debitum), byla však viny uchráněna pro zásluhy Vykupitele. My jsme jako dlužník, jenž upadne v žalář a okovy, a je jich zbaven, když jiný dluh za něho zaplatí (na křtu sv.); nejblahosl. Panna byla by upadla v okovy, ale dříve, než se to stalo, byla za ni výkupná cena zaplacena(„dána poukázka na zaplacení“, vykonané po letech na kříži), pročež přišla již bez okovů hříchu na svět).Tomuto závazku nemohl propadnou Beránek, jenž sňal „hřích“ světa(hřích Adamův se všemi jeho následky), jinak by byl Vykupitel lidstva potřeboval vykupitele. Jsa počat nadpřirozeným způsobem z panny byl mimo všechen dosah prvotné viny. 4.Cílem vtělení bylo znovuzrození lidstva, nikoli z vůle těla, nýbrž z Boha – „z vody a Ducha Sv.“; proto se slušelo, aby narození Kristovo „z Ducha Sv. a Marie Panny“ bylo obrazem našeho duchovního znovuzrození. 5. Ježíš a Maria měli být (duchovními) prarodiči nového lidstva, a skrze Marii se měla lidská přirozenost zasnoubit se Synem Božím. Proto „snoubenka věčného Slova“ nemohla mít snoubence jiného, jenž by byl přirozeným otcem Kristový – nanejvýš snoubence legálního.6.Jako tělo prvního Adama bylo stvořeno z panenské rajské země, nezkropené potem, slzou ani krví a nestižené kletbou, tak se slušelo, by tělo druhého Adama bylo vytvořeno v lůně panenském, nezkrušeném kletbou Evinou(„V bolestech dítky rodit budeš“), v lůně neposkvrněném tělesnou žádostí ani hříchem. Hřích a porušení je brána, kterou vcházíme na svět – tou branou nevstoupil na svět ten, jehož nikdo nesměl vinit ze hříchu. 7. Mesiáš přišel, aby zhojil rány zasazené přirozenosti lidské Adamovým hříchem. Mezi nimi stojí v popředí tělesná žádostivost(a porušení) – na kom měl tyto rány prvotné viny zhojit spíše než na své Matce? Dárce neporušitelnosti nemohl vzejít z porušeného kořene, a učitelka čistoty musila se jí sama první skvít. Málo které dogma bylo od prvopočátků tak jasně hlásáno, tak žárlivě od věřících bráněno a jak zřítelnice oka chráněno, jako článek víry o ustavičném panenství Matky Boží; málo které dogma má čest, že prodělalo tak zuřivé půtky jak toto. Odpůrci stokrát odraženi, stokráte zase podnikli útok. Jací odpůrci! Buďto vyložení nevěrci, popírající božství Kristovo, nebo lidé nečistí, mravů nízkých a zchátralých, začínaje těmi, proti nimž naše dogma hájil sv. Jeroným až do nejnovější sekty. Platí o nich slovo sv. Augustina, vyřčené o Kristu, Bohu a člověku: „Protože nechtějí věřit v to, co je na něm lidského, pohrdají tím; protože nemohou pohrdat tím, co je v něm božského, nevěří v to“(Podle sv. Tomáš Ak., Scheebena a Campanova „Maria nel dogma). 

   Panna Maria je přemožitelka všech bludů a její stálé panenství žádá stálou pravověrnost. Tam, kde je výsměch panenství fyzickému, tam je též výsměch panenství ducha neboli pravověrnosti. Tak jako je problém najít dívku, co se vdá jeko panna, tak je problém najít pravověrného teologa. Když někdo, např. Josef Zvěřina připouští nějakou diskusi o ustavičném panenství, tak je to výzva k diskusi nad ustavičnou pravověrností jeho teologie a podobně kohokoli jiného, včetně papeže. To plyne i ze slov II. Vatikánského koncilu a konstituce O Církvi, kde je v článku 64: „Církev je též panna, protože zachovává úplně a neporušeně věrnost svému snoubenci a napodobuje matku svého Pána v tom, že pod vlivem Ducha Svatého panensky zachovává neporušenou víru, pevnou naději a upřímnou lásku.“

Sedm svěcení

   Sv. Tomáš Akvinský je učitel doporučovaný papeži před II. Vatikánským koncilem i na něm v dekretu o přípravě ke kněžství  článek 16. V Summě teologické III,37 článek 2 je otázka zda je sedm svěcení a na ni je tato odpověď: „Musí se říci, že někteří berou dostatečnost svěcení podle jakéhosi přizpůsobení milostem zdarma daným, o nichž je řeč I Kor. 12. Říkají totiž, že řeč moudrosti patří k biskupovi, protože on je pořadatelem jiných, což patří k moudrosti; řeč vědění knězi, protože má mít klíč vědění; víra jáhnovi, jenž káže evangelium; divů činění podjáhnovi, jenž se zavazuje ke skutkům dokonalosti slibem zdrženlivosti; vykládání řečí akolytovi, což se naznačuje světlem jež nosí; milost uzdravování exorcistovi; rody jazyků žalmistovi; prorokování čtenářovi; rozlišování duchů vrátníkovi, jenž některé odmítá a některé připouští. 

    Ale to nic není, protože milosti zdarma dané se nadávají témuž, jako svěcení se dává témuž. Praví se totiž v I Kor 12: „Jsou rozdělené milosti.“ A zase se udávají některé, jež nejsou svěcení, totiž biskupství a žalmisté. A proto jiní označují podle jakéhosi připodobnění k nebeské hierarchii, v níž se rozlišují stupně podle očišťování, osvěcování a zdokonalování. Říkají totiž, že vrátník očišťuje zevně, odděluje také tělesně dobré od zlých; vnitřně pak akolyta, protože světlem, jež nosí, naznačuje, že zapuzuje vnitřní tmy; a obojím způsobem exorcista, protože ďábla, jejž vypuzuje, obojím způsobem znepokojuje. Ale osvěcování, jež se děje naukou, co do prorocké nauky nastává čtenáři; co do apoštolské nastává podjáhnu; co do evangelijní nastává jáhny; Ale zdokonalení obecné nastává knězem, poněvadž náleží pokání a křtu a takovým; vynikající pak skrze biskupa, jako svěcení kněží a panen; avšak nejvyšší skrze nejvyššího velekněze, v němž je plnost moci. 

   Ale to nic není. Jednak proto, že stupně nebeské hierarchie se nerozlišují řečenými hierarchickými činnostmi, poněvadž každá náleží každému stupni; jednak proto, že podle Diviše, pouze biskupům náleží zdokonalovat, osvěcovat pak kněžím, očišťovat pak všem přisluhujícím. A proto jiní přivlastňují svěcení sedmi darům, takže kněžství odpovídá dar moudrosti, která nás krmí chlebem života a rozumu, jako kněz nás občerstvuje nebeským chlebem; ale bázeň vrátníkovi, protože nás odděluje od zlých, a tak střední svěcení odpovídá středním darům. 

    Ale to zase nic není, protože v každém svěcení se dává semitvárná milost. A proto se musí jinak říci, že svátost svěcení je zařízena ke svátosti eucharistie, jež je svátost svátostí, jak praví Diviš III. hl.Círk. Hier. Jako totiž chrám a oltář a nádoby a šaty, tak i služebníci, kteří jsou zařízení k eucharistii, potřebují posvěcení. A toto svěcení je svátost svěcení. 

    A proto rozlišení svěcení je třeba brát podle vztahu k eucharistii, protože moc svěcení je buď proměňování eucharistie, nebo k nějaké službě, zařízené k této svátosti eucharistie. Jestliže prvním způsobem, pak je svěcení kněžské. A proto, když jsou svěceni, dostávají kalich s vínem a patenu s chlebem, přijímajíce moc proměňovat Kristovo tělo a krev. Spolupůsobení pak služebníků buď je ve vztahu k samé svátosti, nebo ve vztahu k přijímajícím. Jestli prvním způsobem, je trojmo. Nejprve totiž je služba, jíž služebník spolupůsobí se samým knězem co do rozdávání, ne však co do proměňování, jež koná pouze kněz; a to patří jáhnovi. Proto v Předloze se praví, že jáhnovi patří sloužit knězi ve všem, co koná ve svátostech Kristových, proto on také rozdává krev Kristovu. Za druhé je služba, zařízená k upravení látky v posvátných nádobách té svátosti: a to náleží podjáhnům; proto se praví v Předloze, že nosí nádoby těla a krve Páně a obě kladou na oltář. A proto když jsou svěceni, dostávají kalich z ruky biskupovy, ale prázdný. Za třetí je služba, zařízená k podávání látky svátosti: a to přísluší akolytovi. On totiž, jak se praví v Předloze, připravuje konvičku s vínem a vodou: proto dostává konvičku prázdnou. Ale služba, zařízená k přípravě přijímajících, nemůže být než na nečistých, protože kdo jsou čistí, již jsou schopni přijmout svátosti. Trojí pak je rod nečistých, podle Diviše III. hl. Církv. Hier. Někteří totiž jsou vůbec nevěřící, nechtějící věřit; a ti mají být vyloučeni i z pohledu na božská, i ze shromáždění věřících: a to náleží vrátníkům. Někteří pak jsou chtějící věřit, ale dosud jsou nepoučeni, totiž katechumeni; a k poučení těchto je zařízeno svěcení čtenářů: a proto se jim svěřuje čtení prvních počátků nauky víry, totiž Starého zákona. Někteří však jsou věřící a vyučení, ale mající překážku z moci ďábla, totiž posedlí: a k této službě je svěcení exorcistů. A tak je patrný důvod i počtu i stupně svěcení .“ 

   V tradiční liturgii na sobotu suchých dnů v postě se udílí svěcení a u každého se čte čtení a koná modlitba. Svěcení ostiářů(vrátníků) jasně ukazuje, že někdo má být z účasti na bohoslužbě vyloučen. Ostiář(vrátník) se neptá: „Chodí do kostela?“, ale ptá se: „Má být tato osoba na bohoslužbě anebo ji mám vyloučit?“ Svěcení lektorů se v tradiční liturgii neuděluje ženám, a proto  v kostele nečte žena úryvky Písma svatého. Při svěcení exorcistů by nemohl  být současný stav, kdy některé diecéze nemají ani jednoho řádně jmenovaného exorcistu. Akolyta se svěcením nepodává dle výkladu sv. Tomáše A. Eucharistii a neodpovídá tomu pokoncilní akolyta bez svěcení, co koná i bohoslužby slova s podáváním Eucharistie. Jáhen dle sv. Tomáše A. pomáhá pouze při podávání krve Páně a odporuje tomu stav, kdy kněží při bohoslužbě sedí a jáhni podávají Eucharistii. Zrušení nižších svěcení II.Vatikánský koncil nenařídil a ani nenařídil jejich odlišné chápání a vykonávání.

Šaty prozradí člověka

    Je známo přísloví: „Šaty dělají člověka“, které je vhodné poopravit na tvrzení: „Šaty prozrazují člověka.“ Člověk mající lékařský plášť se tímto pláštěm nestane doktorem, pokud jím není, ale lékařský plášť lidem prozrazuje, kdo je lékař. Podobně uniforma policistů a jiná usnadňuje jejich rozpoznání. To, že si někdo obléká lékařský plášť, umožňuje rozpoznání člověka, který pečuje o zdraví člověka. O smysluplnosti tohoto oblékání nepochybujeme. Z obdobných důvodů mají lidé v různých profesích oděv, jenž vypovídá o zaměstnání, které člověk vykonává. Jde o oblečení profesionální, které se řídí pravidly ve společnosti vytvořenými. Patří mezi ně i oděv kněžský. Sport nebo koncert vážné hudby od sebe odlišuje oblečení. 

   V oblékání se projevuje osobnost člověka, jeho vkus a záměr. Oblékáním může člověk o sobě druhým něco vypovědět. Náboženství zná oblečení pro bohoslužbu, jímž má rovněž něco naznačovat a vypovídat. Výraz kostelové oblečení je výraz totožný s označením pro oblečení sváteční, nejlepší, odpovídající Bohu, kterého milujeme. Oblečením se nemá člověk nevhodně předvádět a uvádět druhé v úžas, ale má dbát zvláště o jeho čistotu a přiměřenost. Má být výrazem upřednostnění duše nad tělem, jak to chce první papež v I Petr 3,3-4 po ženách: „Když se zdobíte, nesmí to být jen navenek: že byste si dělaly umělé účesy vlasů, věšely na sebe zlaté šperky a oblékaly si nádherné šaty. Spíše se má krášlit srdce ozdobami nepomíjejícími: dobrotou a tichostí ducha. Tohle má u Boha cenu!“ 

   Ve Starém zákoně je v knize Deuteronomium, 22,3: „Žena na sebe nevezme, co patří muži, a muž neobleče, co nosí žena. Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo to činí.“ Tato slova odpovídají základnímu biblickému poselství o rovnosti obou pohlaví a jejich různosti, která se projevuje i navenek, u ženy šaty nebo sukní a ne kalhoty. Žena má být ženou a má jí být i ve vnějších projevech a šaty nemá mít jen při svatbě. Totéž platí o muži, který se nemá stát svými vnějšími projevy podobný ženě v účesu, botách a náušnicí. Není zbytečné se zamyslet nad často se měnící módou, kdy se ve skříních hromadí šaty a lamentuje se nad tím, že není co na sebe a přemýšlet, kolik peněz by z toho měli chudí. Oblékání je i výchovný úkol. Malé dítě rozhodující o tom, co si chce vzít na sebe se může stávat malým diktátorem. Při volbě šatů se často projevuje i cíl, který je sledován. 

   O papeži Janu XXIII. je známa příhoda z dob jeho diplomatických služeb, kdy při jednom večírku projevil přání, aby jedné dámě bylo přineseno jablko. Dotaz, proč tak chce, zdůvodnil slovy o Evě, která až po kousnutí do jablka poznala, že je nahá. Ovlivňovat kulturu oblékání se snaží cedulky na některých kostelích upozorňující jaké oblečení je do kostela nevhodné. Setkal jsem se i s tím, jak jeden člověk, dokonce účastník mše sv., tyto cedulky s hněvem odstraňoval.

  Sv. Augustin konstatuje, jak se může někdo předvádět i svým ubohým oděvem: „Ne pouze v lesku a nádheře věcí tělesných, nýbrž také v samé žalostné špíně může být vychloubavost.“ Ten, kdo byl na vojně anebo pozoruje dnešní bezdomovce, ví o předhánění v tom, kdo bude déle nosit některé části oděvu bez ohledu na špínu či zápach. Tento extrém má opak v nadměrné strojenosti a marnivosti v oblékání. Lidé si  zakládají na tom, co mají na sobě a přitom málo dbají na to jací jsou a co mají v sobě a ve svém srdci. 

    Přehnaný důraz na věci vnější a zanedbávání věcí vnitřních Martin z Kochenu důrazně odmítá v knize o mši svaté: „Neboť marnivá a bujná nádhera v oděvu je větším hříchem než se zdá! Ba ona je hříchem takovým, jemuž se jen zřídka odpuštění dostává! A proč? Protože ho skoro žádná paní a panna neželí, z něho se nezpovídá a ho nenapravuje! A jestli se i některá snad z toho zpovídá, že se strojila marnivě a bujně a že na tom zvláštní zalíbení měla – přece hříchu toho neželí a také na to nepomýšlí, aby ho napravila a marnivosti své odložila, nýbrž chce i na dále tak skvostně žít, v nádheře zemřít a s oslavou být pohřbena! Hle, proto ti tento hřích nemůže být odpuštěn i kdybys se z něho papeži zpovídala! Abys však tíži tohoto hříchu tím lépe poznala uvažuj jak mnoho času promrháš při fiflení; jak velké zalíbení na svých ozdobách máš; kterak veškeré tvé snažení i bažení k nim směřuje; jak se raduješ, když jiní drahocennou úpravu tvou chválí; jak mnoho lidí marnivostí a bujností svou pohoršuješ; jak mnoho jiných žen příkladem svým k následování ponoukáš; jak mnoha ženám a dívkám, jež se ti pro chudobu nemohou vyrovnat příčinu k závisti a hněvu dáváš; a konečně jak mnoho mužů dráždíš, aby na tebe všetečně, ba s myšlenkami nečistými pohlíželi.“ 

   Opačné smýšlení než měl Martin z Kochenu vede k sekularizaci, kdy být modelkou anebo miss krásy je vytoužený sen. Tak se ztrácí z očí smysl lidského oděvu. Řada současných módních nápadů spíše rafinovaně odhaluje tělo než dbá o jeho zahalování, k němuž oděv přirozeně patří. Přibývající počet mužů s obarvenými vlasy a přehnaně pečující o zevnějšek může vést k uplatnění těchto slov i v řadách mužů. K setkání mládeže ve Ždáře a nabídce akcí přejímá Res Claritatis Monitor Signaly.cz: „Způsoby, jak lze skloubit svět módy s křesťanským přesvědčením, mladým lidem nabídne kadeřník a maskér Jan Špilar, zároveň trvalý jáhen a auditor diecézního soudu.“ Podle patrona moralistů si myslím že toto skloubení světa módy s křesťanským přesvědčením je snaha vytvořit hranatý kruh. Sv. Alfons L. v pojednání O chudobě P. Marie takto popisuje styl jejího oblékání: „Z lásky k chudobě nezamítala Panna Maria zasnoubení s chudým řemeslníkem, jako byl svatý Josef, a pak se živila ruční prací, předením nebo šitím, jak dosvědčuje sv. Bonaventura. Anděl zjevil sv. Brigitě: „Pozemské statky se hnusili Panně Marii jako bláto.“ Žila vždy v chudobě a v chudobě zemřela, neboť nevíme, zanechala-li více po své smrti mimo dvoje chudobné šaty, které jak Metafrastes a Nicefor vypravují darovala dvěma chudým ženám, které jí posloužily.“ 

   Panna Maria je vzorem ve všem i v oblékání a malovat ji nebo vytvořit její sochu, kde má minisukně nebo velký výstřih je rouhání. Co neodpovídá příkladu Panny Marie není křesťanské. Téma oblékání se dotýká věčnosti, jak máme ve slovech sv. Řehoře Velikého: „Jsou mnozí, kteří nošení jemných a drahých šatů nemají za hřích. Kdyby to však nebyla vina, řeč Boží by tak bděle nevyjadřovala, že boháč, který byl trápen v pekle, byl oděn v jemné plátno a purpur. Nikdo totiž drahý šat, přesahující vlastní postavení, nehledá než z marnivosti.“  Sv. Ambrož poučuje: "Podle předsíně soudíme jaký je pokoj, a podle šatu poznám, jaké srdce se pod ním skrývá."

Cesta rozvazování

   II.Vatikánský koncil doporučuje, v souladu s papeži tridentského koncilu, sv. Tomáše Akvinského jako vůdce při řešení teologických otázek. V Doplňku Summy theologické(ST) je otázka 17 o moci klíčů. V článku 1 je na otázku zda mají být v Církvi klíče tato odpověď: „Musí se říci, že v tělesných klíč sluje nástroj, jímž se dveře otvírají. Dveře království však se nám zavírají hříchem, i co do poskvrny, i co do proviny trestu. A tudíž moc, jíž se taková překážka odstraňuje, se nazývá klíčem. Tato však moc je v božské Trojici prvotně; a tudíž praví někteří, že má moc prvotní. Ale v Kristu člověku byla tato moc k odstranění řečené překážky skrze zásluhy utrpení, o němž se také praví, že otvírá bránu; a tudíž se praví podle některých, že má klíče výsostně. A protože z boku Krista, mrtvého na kříži, vytryskly svátosti, jimiž se buduje Církev, tudíž ve svátostech Církve zůstává účinnost utrpení. A proto také ve služebnících Církve, kteří jsou rozdělovateli svátostí, zůstává nějaká moc na odstranění řečené překážky; nikoli vlastní mocí, nýbrž božskou mocí a utrpení Kristova; a tato moc metaforicky se nazývá klíč Církve, jež je klíč přisluhujících.“ 

   Článek 2 otázky 17 ST má otázku zda klíč je moc svazovati a rozvazovati a v odpovědi: „Úkonem však duchovní moci není aby otevřela nebe naprosto, protože již je otevřeno, jak bylo řečeno, nýbrž, aby otevřela vzhledem k tomuto; to však se nemůže řádně státi, leč uváží-li se vhodnost toho, komu jest otevříti nebe.“ Článek 3 otázky 18 dává odpověď zda kněz mocí klíčů může svazovat: „Musí se říci, že působení kněze v užívání klíčů je shodné s Boží činností, jejímž je přisluhovatelem.“ Co nastane v případě, kdy by někdo svazoval nebo rozvazoval jinak než má je článku 4 otázky 18: „Proto kdyby někdo mimo ono hýbání(tj. od Boha) se odvážil užívat své moci, nedosáhl by účinku, jak praví Diviš tamt., a mimo to by se odvracel od božského řádu, a tak by upadl ve vinu.“ 

   Z výše uvedeného poznáváme ke křtu na odpuštění hříchů v ST III, 68, článek 3 s otázkou zda má být křest oddálen: „Mimo to čteme na sněmu Agatském: „Židé, jejichž věrolomnost často se vrací k vývratkům, chtějí-li přijíti k zákonům Katolickým, nechť po osm měsíců chodí k prahu kostela mezi katechumeny; a pozná-li se, že přichází v čisté víře, tehdy teprve zasluhují milost křtu.“

   Tak jako je správné neudělit křest, tak je správné nepodat Eucharistii. ST III,80 článek 6 má v odpovědi: „Musí se říci, že jest u hříšníků rozlišovati. Někteří totiž jsou tajní, někteří zjevní, totiž zřejmostí činu, jako veřejní lichváři anebo veřejní lupiči, nebo také z nějakého soudu, církevního nebo světského. Tedy zjevným hříšníkům se nemá dávat svaté přijímání, byť žádali. Proto píše Cyprián komusi: „Ve své lásce jsi považoval za nutnou mou radu, co si myslím o kejklíři a kouzelníku, jenž se přidal k vám a zůstává nadále ve svém neslušném umění, zda se má takovým dát svaté přijímání s ostatními křesťany. Myslím, že se neshoduje ani s velebností Boží, ani s kázní evangelia, aby cudnost a čest Církve byly poskvrněny tak mrzkou a bezectnou nákazou.“ Problém je, aby dotyčný uznal své nesprávné smýšlení a chování a napravil je pokáním. 

   V ST III,84,2 O účinku pokání co do odpuštění smrtelných hříchů v článku 2 je otázka zda může být hřích odpuštěn bez pokání s odpovědí: „Musí se říci, že je nemožné, aby skutkový smrtelný hřích byl odpuštěn bez pokání, mluvíme-li o pokání, které je ctnost.“ ST III,89 pojednává o znovunabytí ctností pokáním a článek 2 má otázku zda po pokání povstává člověk ve stejné ctnosti. V odpovědi čteme: „Stává se pak, že síla hnutí kajícníkova je někdy úměrná větší milosti, než byla ta, které pozbyl hříchem, někdy je stejná, někdy pak menší. A proto kajícník někdy postává ve větší milosti, než dříve měl, někdy pak ve stejné, někdy také v menší. A týž důvod je o ctnostech, které jsou důsledkem milosti.“ 

   V Doplňku ST píše sv. Tomáš v 40,6 a otázce zda nad biskupy může být někdo vyšší v Církvi: „Mimo to blažený Cyril, biskup alexandrijský praví: „Jako údy zůstávejme v naší hlavou, apoštolským trůnem římských velekněží, u něhož musíme hledat, co máme věřit a držet, jej uctívajíce, jej prosíce přede všemi; neboť jemu náleží vytýkat, napravovat, stanovit, rozdělovat, připravovat, rozvazovat a svazovat, místo toho, jenž jej postavil. A nikomu jinému nedal náplň svou než pouze jemu, před nímž z božského zákona všichni sklánějí hlavu, a předáci světa jako samého Ježíše Krista poslouchají.“ Tedy i biskupové i z božského zákona někomu podléhají.“ 

   Lev XIII. dominikána sv. Tomáše Akvinského roku 1880 prohlásil za patrona katolických škol. Je smutné, když člen řádu dominikánů místo osvěty podle svatého Tomáše Francis MacNutt opouští řeholní život i kněžství, kolem 50 let se žení a má dítě a píše knihy jako Služba osvobozování od zlých duchů. Běžná věřící babička by takové osobě doporučila život v ústraní a pokání, ale Vojtěch Kodet chce, aby byl na výsluní, a proto píše předmluvu ke knize „Služba osvobozování od zlých duchů“. Lidé jako F.MacNutt a jemu podobní patrně nepochopili, že nejprve měli prosit za sebe tak, aby neopustili řeholní život, kněžskou službu a stavovské povinnosti.

   Prosit druhé o pomoc v naplnění slov Otče náš: „Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého“ je dobré a pokud žadatelé o rozvazovací modlitby odkrývají pokorně své nitro, tak pro svou upřímnou touhu a větší účinnost společné modlitby dosahují kladných výsledků.  

  Charismatické protestanské hnutí nezná svátost pokání, a proto se chce dobrat osvobození jinou než svátostnou cestou. Tuto v katolické Církvi mimořádnou cestu k odpuštění a osvobození razí jako cestu řádnou a jedině správnou. Konání speciálních rozvazovacích modliteb v katolickém prostředí pod vlivem protestantismu má pravděpodobně příčinu v nedostatečně ceněných svátostech a malé důvěry v modlitby k Panně Marii jako sv. růženec.

  V tradiční formuli rozhřešení je zmiňováno i prominutí a odpuštění hříchů a také zproštění vinculis – pout. I při běžném kněžském požehnání je vhodné mít úmysl je přijmout k osvobození od překážek plnění Boží vůle. Rovněž almužna může být prostředkem k osvobození z vlastních hříchů. Podobně dobré užívání svátostin a vzývání svatých. Při tradiční mši sv. se modlí: „Prominutí, rozhřešení a odpuštění hříchů našich nechť nám udělí všemohoucí a milosrdný Bůh.“ Vydání cyrilometodějského kancionálu z r.1968 má litanie ke všem svatým, po nichž následují různé prosby a mezi nimi toto zvolání: "a v dobrotivé slitovnosti své rozvaž pouta hříchů, která svírají nás i všechny tvé služebníky."

Krize srdce

   Mluví se o krizi finanční, politické, rodinné a jiné. Zapomíná se na to, že hlavní krize je duchovní a mravní neboli krize srdce. Bible nám dává odpověď, jak z krize lidského srdce vznikají všechny další krize. Ukazuje nám jak krize vzniká v lidském srdci a co krizi srdce a tím i ostatní krize řeší. 

   Nejvíce je řeč o srdci v bibli užívána jako o středisku duchovního života, úkonů rozumu a vůle. Vůli a rozum má i Bůh, a proto bible mluví také o srdci Božím lidským(antropomorfickým) způsobem. Již první stránky bible popisují krizi srdce Gn 6,5-7: „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlá vůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsem utvořil smetu z povrchu země…“ To, že výtvory lidského  srdce jsou od mládí zlé opakuje i Gn 8,21. Srdce poznává, Přísloví 14,10: „Jen srdce zná hořkost vlastní duše, ani do jeho radosti se nikdo cizí nemůže vmísit.“ Říci o člověku, že má dobré srdce znamená, že je dobrý a naopak slova „ten má zlé srdce“ znamená, že jde o zlého člověka. Ovšem může být velký rozdíl mezi hodnocením lidským a Božím: I Sam 16,7: „Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ I Král 15,3: „Chodil(Abijám) ve všech hříších svého otce, jichž se před ním dopouštěl, a jeho srdce nebylo cele při Hospodinu, jeho Bohu, jako srdce jeho otce Davida.“ O faraonovi (Ex 7,13-14), je tvrzeno, že má zatvrzelé srdce. Srdce poznáváme ze slov, Mt 12,34: „Čím srdce přetéká, toho jsou ústa plná.“ 

   To jaký je člověk a jaké má srdce závisí od toho, co a jak miluje. Mluví-li se o krizi pravdy, tak to znamená, že je málo lidí milujících pravdu. Mluví-li se o krizi Církve, tak to znamená, že je  málo lidí milujících Církev. Mluví-li se o krizi národní, tak to znamená, že málo lidí miluje svůj  národ.      

   Starý zákon žádá Dt 6,5-6: „Budeš milovat Hospodina svého Boha, celým svým srdce a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.“ Na toto poukazuje Ježíš Kristus společně s milováním bližního při odpovědi na otázku: „Které přikázání je první ze všech?“ v Mk 12,28-34. Odpadnutí od tohoto úkolu má nesmírné důsledky jak oznamuje žalm 95: „Čtyřicet let mi bylo protivné ono pokolení, řekl jsem: Je to lid, který bloudí v srdci, nepoznali mé cesty. Proto jsem přísahal ve svém hněvu: Nepřijdou na místo mého klidu.“ K těmto slovům Starého zákona dodává list Židům 3,12 a varuje: „Dejte pozor, bratři, aby nikdo z vás neměl srdce zlé a nevěřící, takže by odpadl od živého Boha.“ Rozbor nepravostí srdce dává Pán Ježíš Mk 7,21: „Z nitra totiž, že srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“ 

   Bdít nad svým srdcem je nejdůležitější, Přísloví 4,23: „Především hlídej a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.“ Toto konala Panna Marii, o níž píše sv. Lukáš v evangeliu: „Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci.“ Zvláště v dnešní a nedávné době  tvrdí lidé, jak chtějí všechno vylepšit, ale srdce mají zkaženější než jejich předkové. Tato zkaženost srdce se projevuje zvláště v převrácené sexualitě, zejména v žité homosexualitě. Jde o Boží dopuštění, jak píše list Římanům 1,26: „Proto je nechal Bůh klesnout do nečistoty, jak toužilo jejich srdce, takže si hanobili vlastní tělo.“ Opakem této duchovní a mravní prohry je útěšný příslib Panny Marie z Fatimy: „Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí!“ Bohužel dosud nebylo vykonáno zasvěcení jak o ně Panna Maria žádala. List Jakubův vybízí 4,8: „Umyjte své ruce, hříšníci, a očisťte své srdce lidé dvojací.“ Na tuto dvojakost a neupřímnou povrchnost poukazuje již prorok Izaiáš 29,13: „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě.“ Tato slova připomíná i Pán Ježíš v Mt 15,8. Při přijetí svátosti křtu anebo dobré svaté zpovědi, konané s touhou podle žalmu 51,12: „Stvoř mi čisté srdce Bože, obnov ve mně ducha vytrvalosti“ se získává nové srdce. Píše o tom prorok Ezechiel 11,19-21: „A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými nařízeními, zachovávali moje řády a jednali podle nich. I budou mým lidem a já jim budu Bohem. Ale cestu těch, jejichž srdce se drží ohyzdných a ohavných model, uvalím na jejich hlavu, je výrok Panovníka Hospodina.“ 

   Apokalypsa 3,21-22 oznamuje soud podle toho jaké má kdo srdce: „Poskytl jsem jí(Jezabel) čas, aby se dala na pokání, ale nechce se obrátit a nechat smilnění. Hle, potrestám ji těžkou nemocí a ty, kteří s ní cizoloží, velikým soužením, nebudou-li dělat pokání za to, co s ní páchali a její děti zahubím. Tak poznají všechny církevní obce, že já zkoumám ledví i srdce, a že odplatím každému z vás podle vašich skutků.“      

  Oživení úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu s programem: "Ježíši tichý, srdce pokorného přetvoř naše srdce podle Srdce svého!",  je cesta z krize srdcí. Sv. Markétě Alacoque se zjevil Pán Ježíš se srdcem ovinutým trním a s křížem. Vyzval ji: „Největší lásku mi prokážeš, budeš-li moje Srdce ctít a úctu k němu v Církvi mé rozšiřovat. Srdce moje miluje lidi láskou nekonečnou, ale přemnozí splácejí mně nevděkem a pohanou.“ Sv. Markéta umírala s prosbou: „můj Bože milosrdenství“ a ačkoli žila ve srovnání s druhými lidmi vzorně, a proto je svatou, tak  před svou smrtí a přijetím svátosti nemocných bědovala: „Jaká by to byla útěcha, kdybych hořela láskou k Bohu! Ale já jsem nikdy nedovedla Boha dokonale milovat.“

Sport nebo zbožnost

   Kdybychom měli volit mezi sportem a zbožností, tak by nám měla volbu usnadnit slova apoštola v listu Timoteovi : I Tim 4,7-11: „Světácké a babské povídačky odmítej. Cvič se však ve zbožnosti. Cvičení tělesné je užitečné k máločemu, zbožnost však je užitečná ke všemu. Má slíbenou odměnu v životě tomto i v budoucím. Je to nauka spolehlivá a zaslouží si, aby ji všichni přijali. A když my na to vynakládáme všecky své síly a o to zápasíme, je to proto, že jsme svou naději založili na živém Bohu. On je spasitel všech lidí, a zvláště věřících. To nařizuj a vyučuj!“ Je proto správné nařizovat a vyučovat, že v případě střetu zájmů mezi sportem a zbožností je třeba rozhodnout se pro zbožnost. Pokud budu ve snaze získat poučení o víře a modlitbě více horlivý jak v sledování sportovním pořadů, jistě dosáhnu solidních výsledků. Vzorem je žalm 73,26: „Byť i zhynulo tělo mé a srdce mé, Bůh bude skálou mou, dílem mým na věky.“ 

   Těsně před příchodem Kristovým se bohužel židovský národ jako celek nalézal daleko od dobrého vztahu k Bohu. Část národa podléhala helenismu a odmítala závaznost Božího zákona. Helenismus je i původcem sportovních zápolení (olympiád) a to, že sportu dali přednost i kněží píše druhá kniha Makabejská, II Mak 4,14: "Proto kněží nebyli horliví v službách u oltáře, ale měli na mysli novoty. Oběti zanedbávali, protože spěchali, aby se mohli na cvičišti účastnit bezbožného závodění v hodu diskem.“ Jistě není těžké pochopit, že tito kněží byli schopni konat modlitby za sportovní úspěchy, ale nikoli za zbožný život sportovců. 

   Další skupinou neschopnou pravého duchovního života byli saduceové. Saduceové nevěřili ve vzkříšení těla a nesmrtelnost duše s posmrtnou odplatou, existenci dobrých i zlých andělů, Boží prozřetelnost a svobodu vůle. Pro tyto postoje pro ně byl velmi důležitý majetek, peníze a moc. Je logické, že člověk saducejského smýšlení může být velmi dobrým sportovcem, protože jeho víra je velmi povrchní a ve skutečnosti podřizuje svůj život sportovnímu úspěchu. 

   Příkladem oddanosti a zbožnosti jsou ve Starém zákoně  jedinci jako Abrahám, Josef egyptský, někteří králové jako David a proroci. Novozákonní zbožnost je Ježíšem Kristem ukázána zvláště v horském kázání Mt 5-7 kapitola. Jde o zbožnost niternou projevující se upřímnými skutky. Pouhá vnějškovost je odmítnuta nejvíce v 23.kapitole Matoušova evangelia různými „běda vám“. 

   Tak jako sportovec musí za svým cílem překonávat různé útrapy a překážky, tak je to se zbožností a to všeobecně, II Tim 3,12: „Všichni kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši budou trpět pronásledování.“ Je možné být špatným sportovcem i špatně zbožný. 

   O špatné zbožnosti píše sv. Pavel takto, II Tim 3,1-5: „Buď si vědom toho, že v posledních dnech nastanou těžké chvíle. Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, vychloubační, pyšní, na cti utrhační, rodičů neposlušní, nevděční, bohaprázdní, bez citu, nesmířliví, pomlouvační, nevázaní, hrubí, k dobrému neteční, zrádní, drzí, nadutí a milující rozkoš víc než Boha. Budou sice navenek ukazovat zbožnost. Ale ve skutečnosti ji mít nebudou. Od takových lidí se odvracej.“ 

   Věci jsou často propojeny a jedna vede k druhé. Tak je zbožnost propojena k dalším ctnostem a o tom píše apoštol a papež Petr v II Petr 1,5-7: „A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec.“ Pravá zbožnost se projevuje dobrým vztahem k Bohu a lidem. O zbožnosti ve vztahu k druhým lidem píše sv. Jakub ve svém listu 1,27: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněným od světa.“ 

   Zbožný člověk uvažuje tak, že více peněz dává na oslavu Boha a pomoc chudým než  na sport. Asketické poučení ze sportu máme u sv. Pavla  v I Kor 9,26-27: „Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen.“ Ze sportovního prostředí je poučení v II Tim 2,5: „Stejně tak je tomu v závodě u zápasníků: nedostane vítězný věnec, kdo si při zápase nepočíná podle pravidel.“ Porušením křestních pravidel je to, když se sport stane důležitější než Bůh, což je modloslužba. Toto se může konat aktivně jako u sportovců a to nejen vrcholových, ale i pasivně, když se kvůli sledování sportu vypustí Boží věci. Tak jako se na podvádění při sportovních výkonech přijde až později, tak se přijde časem i na podvádění ve zbožnosti. Zbožný člověk ví, že Bůh ví všechno a nemůže ho nikdo podvést a dostane spravedlivou odměnu nebo trest. 

   Je známo heslo: „Ve zdravém těle zdravý duch.“  Ano zdravý pohyb jak jej umožňuje sport vedoucí k méně tělesných neduhů je namístě. Víme, že tzv. vrcholový sport bohužel má mnoho opačných výsledků a tak vzniklo: „Vrcholovým sportem k trvalé invaliditě.“ V případě nezaviněných tělesných neduhů často platí, že tyto neduhy jako rakovina a jiné vedou k nalezení vztahu k Bohu a zbožnosti, o něž člověk při tělesném zdraví a někdy i sportování nestál. Sport je vhodným vyplněním času pro děti a mládež, protože zahálka je matka všech neřestí. Vychovatelé, kteří umí dobře skloubit sportování dětí a mládeže se zbožností jsou duchovním pokladem. Sledování sportovního zápolení je pro děti a mládež i dospělé rozhodně lepší než sledování pornografie. 

   Sport pomíjí, ale Bůh trvá navěky. Mazání olejem při křtu naznačuje duchovní zápas a nutnost přemoci zlého ducha, který se převléká za anděla světla a působí na smysly a fantazii člověka třeba i skrze sport tak, aby člověk zapomněl na Boha a pohrdl Bohem.