Snadnější katolický život

    

     Při návštěvě hřbitova dostávám dotaz: „Letos budou ty dušičky 28. října?“ Odpověděl jsem, že dušičky jsou i letos 2.listopadu a to, že lidé si zvykli chodit na hroby v den volna na státní svátek 28.října nemění den vzpomínání na zemřelé v katolické Církvi. Po několika dnech čtu tuto žádost z ČR a na ni odpověď z Vatikánu: „Nejdůstojnější otče, Dominik kard. Duka, OP, arcibiskup pražský a předseda České biskupské konference, v synovské úctě a náležité poslušnosti pokorně se obrací na tvou Svatost rovněž ve jménu svých spolubratří českých a moravských biskupů, kteří se shromáždili na podzimním zasedání v r. 2011, jakož i jménem všeho kléru a všech věřících, kteří jsou svěřeni do jejich péče. V pokoře tedy prosí, aby se v hranicích jejich národní působnosti zbožná návštěva hřbitovů, spojená s plnomocnými odpustky pro duše v očistci, pro větší dobro věřících, mohla uskutečnit každý rok již od 25. října, přičemž zůstává v platnosti vše, co je uvedeno v Předpisech o povolování odpustků č. 29, § 1, 1. 

    Dne 8. října 2012 Apoštolská penitenciárie, z moci, která jí byla Nejvyšším veleknězem zvláště udělena, ochotně laskavě vyhověla předložené prosbě, pro větší dobro věřících, kteří ze závažného důvodu nebudou moci navštívit hřbitov ve dnech uvedených ve výše zmíněných Předpisech o povolování odpustků. Toto bude platit po dobu sedmi let. Tomuto rozhodnutí ať se nikdo nestaví na odpor. Z pověření jeho eminence Christophorus Nykiel Regent Ioannes Maria Gervais Ad. a Stud.“ 

    V katechismu kardinála Tomáška z roku 1968 čteme o podmínkách pro získání odpustků: „Kromě vykonání dobrého skutku obdařeného plnomocnými odpustky, jsou k jejich získání ještě tři podmínky: 1.svatá zpověď. Jedna svatá zpověď postačí k získání několika plnomocných odpustků. – 2.svaté přijímání a to pro každé plnomocné odpustky zvlášť. 3.modlitba na úmysl svatého Otce. Postačí Otčenáš a Zdrávas. Je však dovoleno pomodlit se kteroukoli jinou modlitbu, a to vždy pro každé plnomocné odpustky zvlášť. Tyto tři podmínky je možno splnit několik dní před nebo po vykonání předepsaného skutku. Je však vhodné, aby sv. přijímání a modlitby na úmysl sv. Otce byly vykonány téhož dne jako skutek obdařený odpustky. Zároveň přitom nesmí být zalíbení v žádném ani lehkém hříchu. Kdo se úplně nezbavil záliby v hříchu nebo nesplnil tři uvedené podmínky(pokud nebyla provedena záměna), získává odpustky pouze částečné.“ 

    Odpustky již od 25. října  při nesplnění dalších  podmínek přinesou pomoc našim zemřelým   ve snížené nebo nulové míře. Při orientaci na datum 25.října snadno unikne, že možnost získat plnomocné odpustky je 1. a 2.listopadu v kostele i bez chození na hřbitov a podmínka jít na hřbitov a tam se modlit za zemřelé, je dána pro dny 2.-8. listopadu. 

   Vilém Hünermann v knize Mnich mezi vlky o životě sv. Jana Kapistrána uvádí jeho dopis kardinálu Kusánskému se slovy: „Polevovat v otázkách víry není mou záležitostí. Ve čtyřech mně adresovaných bulách nazývá papež Čechy kacíři. Jak je mám já potom nazývat katolíky? Když může národ rebelů dosáhnout vůči Církvi množství ústupků, co se potom může stát v ostatních katolických zemích? Ó pane, dejte si pozor, abyste kvůli získání Prahy neztratil ostatní křesťanstvo! Vy sám řežete svými ústupky do masa samotné Církve. V Římě jsem vás slyšel říci, že jste nepřijal kardinálský klobouk proto, aby se před vámi druzí skláněli na kolena, nýbrž proto, abyste pracoval na díle Církve. S dovolením - ale dělat ústupky kacířům, to se mi nezdá být velkým a záslužným činem, nýbrž skutkem titěrným.“ 

    Sv. Jan Kapistrán za nevhodný ústupek považoval všeobecné podávání pod obojí způsobou v Čechách. Když mu Jiří z Poděbrad zakázal vstup do Prahy a přímou konfrontaci s Rokycanou rozhodl se vstoupit do Prahy otevřeným dopisem Rokycanovi: „Zemřeli snad vaši předkové jako rebelové proti římské Církvi? Naopak, ctili a milovali ji více než jiné národy. A kde jsou dnes ty nesčetné chrámy, které vystavěli? Kde jsou kláštery, kde řeholníci, kteří žili z darů vašich předků? Kde je zbožnost, jednota ve víře? Mnozí přímo popírají přítomnost Kristovu ve svaté hostii. Mnoho tisíc lidí je nesprávně pokřtěno, mnozí už nejsou křtěni a biřmováni vůbec. Jaké je to zneuctění Nejsvětější svátosti, když je podávána dětem při křtu a ony ji vyplivují! Sedláci přistupují k jejímu přijímání bez zpovědi, jako k dennímu obědu. Rokycana s těmito úkony souhlasí, jako kdyby byl druhý Pán Bůh. Zapřísahám vás, pánové, myslete na své předky, kteří žili jako nejlepší synové svaté Církve. Myslete na svou poslední chvíli, v níž vám nepomůže Rokycanova žvanivost.“

     Výjimka z toho, co mají katolíci jinde, je pro české katolíky také v menším počtu zasvěcených svátků. Kodex církevního práva uvádí v kánonu 1246: § 1. „Neděli, den Páně, v němž se slaví velikonoční tajemství, je nutno v celé Církvi zachovávat z apoštolské tradice jako prvotní zasvěcený svátek. Rovněž se musí zachovávat den Narození našeho Pána Ježíše Krista, Zjevení Páně, Nanebevstoupení Páně, svátek Těla a Krve Kristovy, Svaté Bohorodičky Marie, jejího Neposkvrněného početí a Nanebevzetí, svatého Josefa, svatých Petra a Pavla apoštolů a Všech svatých.“ § 2. Biskupská konference může po předchozím schválení Apoštolským stolcem některé ze zasvěcených svátků zrušit nebo přeložit na neděli.“
Při užití možnosti § 2. je v současnosti v Čechách a na Moravě situace, že po zrušení a přenesení svátků na neděli jsou zasvěcené jen dva: Narození Páně a Matky Boží místo 10 svátků katolické Církve. Z dějin křesťanství je známo, že pravá reforma nikdy nepřicházela tam, kde se nároky redukovali, ale tam, kde lidé dobrovolně přijímali větší úkoly a nároky.

sv. Jan Kapistrán

                                                    

Rok odstraňování nevěry

    V roce 1967 vyhlásil papež Pavel VI. „Rok víry“ a za deset roků v roce 1977 píše Jean Guitton do knihy slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ Věci mají rub a líc a pokud někdo vidí, že víra upadá, tak je to proto, že roste nevěra. Odstraňovat nevěru je předpoklad růstu víry. Rok víry Pavla VI. měl kvůli špatným výsledkům napravit Rok odstraňování nevěry. Pro Rok víry 2012, má-li víra růst, bude  platit ještě více nutnost odstraňovat nevěru, protože  nevěra se oproti roku 1968 ještě více rozbujela. 

    Sv. Tomáš Akvinský neujznávanější teolog před psaním svých děl k rozhoření plamene svého ducha četl pouštní otce. Nejvýznamnější z nich, opat sv. Antonín, měl na nevěru tento názor: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla“. Tento názor sdílí v Summě teologické sv. Tomáš v části II-II, otázka 10 O nevěře  s 12 články(dále jen čl.). 

Čl.1, zda je nevěra hříchem, má v odpovědi: „Nevěru lze brát dvojmo. Jedním způsobem podle čirého záporu, když se mluví o nevěrci jenom z toho, že nemá víry. Jiným způsobem lze rozumět nevěru podle protivy k víře, protože totiž někdo odporuje slyšení víry, nebo jí též pohrdá, podle Iz 53: „Kdo uvěřil slyšenému od nás?“ A v tom se vlastně dokonává ráz nevěry. A podle toho je hříchem.“ Dále k třetímu: „nevěra, pokud je hříchem, vzniká z pýchy, z níž se stává, že člověk nechce podrobit svůj rozum pravidlům víry a zdravému rozumu Otců. Proto praví Řehoř, 21 Moralia, že „z marné slávy vznikají novotářského opovážlivosti.“ 

Čl.2: zda nevěra je v rozumu jako v podmětu a odpověď: „A tudíž nevěra jako i víra je sice v rozumu jako v nejbližším podmětu, ve vůli však jako v první pohnutce. A tímto způsobem se říká, že každý hřích je vůli.“

Čl.3: zda nevěra je největším z hříchů: „Nevěrou však se člověk nejvíce vzdaluje od Boha, protože ani nemá pravého poznání Boha; nesprávným poznáním jeho však se mu nepřibližuje, nýbrž spíše se od něho vzdaluje…Hřích nevěry je větší než všechny hříchy, jež jsou v převrácených mravech.“ 

Čl.4: zda každý skutek nevěrce je hříchem má v odpovědi: „…poněvadž nevěra je jakýmsi smrtelným hříchem, nevěrci sice postrádají milosti, zůstává však v nich jakési dobro přirozenosti. Proto je jasné, že nevěrci nemohou konat dobré skutky, jež jsou z milosti, totiž skutky záslužné; avšak dobré skutky, k nimž stačí dobro přirozenosti, mohou nějak konat.“ 

Čl.5: zda je více druhů nevěry a v odpovědi: „Poněvadž tedy hřích nevěry záleží v odpírání víře, může se to dít dvojím způsobem. Neboť buď se odpírá víře dosud nepřijaté, a taková je nevěra pohanů neboli národů. Nebo se odpírá víře křesťanské přijaté: buď v předobrazu, a tak je nevěra Židů; anebo v jasnosti pravdy, a tak je nevěra bludařů. Proto všeobecně se mohou určit tři dříve vyjmenované druhy nevěry. Jestliže však se rozlišují druhy nevěry podle poblouznění v různých, jež náleží k víře, tak není určitých druhů nevěry: neboť bludy se mohou množit do nekonečna, jak patrno z Augustina v knize O bludech.“ 

Čl.6 zda nevěra pohanů čili modlářů je těžší ostatních má v odpovědi: „v nevěře, jak bylo řečeno, může se uvažovat dvojí. Z čehož jedno je její srovnání s vírou. A s této strany někdo tíže hřeší proti víře, jenž odporuje víře, kterou přijal, než ten, jenž odporuje víře dosud nepřijaté: jako tíže hřeší ten, kdo neplní co slíbil, nežli když neplní, co nikdy neslíbil. A podle toho nevěra bludařů, kteří vyznávají víru v evangelium, a odporují mu porušujíce ji, tíže hřeší, než Židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali.“ 

    Starý zákon píše o nevěře k Bohu jako o cizoložství. K nevěře vůči Bohu se druží nevěra manželská. A ten, kdo je shovívavý k manželské nevěře bývá shovívavý i k nevěře náboženské. Prorok Malachiáš žádá 2,16: „Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele, ať na svém oděvu přikryje násilí, praví Hospodin.“ 

    Je víra, která se míchá s nevěrou a nevěra promíchaná s vírou a platí zde slova blahosl. Tomáše Kempenského z Následování Krista I,4: „Dokonalí lidé nevěří hned každému, kdo něco povídá: vědí, že slabost lidská je náchylná ke zlému a v řeči se snadno poklesne.“ A stejný blahosl. Tomáš K. radí: „Synu, nevěř svému srdci, neboť ono chce teď to a hned zase něco jiného.“ a „Lidé mnoho povídají, a proto se jim nemůže věřit. Všem pak se zavděčit nelze.“ 

     Syllabus Pia IX. zveřejněný 8.12. 1864 reaguje na hlavní bludy naší doby. Ukazuje, jak papež Pius IX. dobře odhadl, kam popírání Boha a nesprávné názory o Bohu povedou. První z názorů, které odsoudil: „§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus(světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 1. Neexistuje žádná nejvyšší, nejmoudřejší a nejprozřetelnější božská bytost, odlišná od tohoto světa, čili Bůh je totéž co příroda a podléhá změnám; uskutečňuje se však v člověku i ve světě, protože vše jest bohem a sdílí nejvlastnější boží podstatu; Bůh a svět jsou jedno a totéž; tudíž i duch a hmota, nutnost a svoboda, pravda a klam, dobro a zlo, spravedlivé i nespravedlivé jsou jedno a totéž. 2. Třeba popříti veškero působení Boha na lidi a na svět. 

    Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris proti komunismu z 19. března 1937 se odvolává na své předchůdce v čl.5: „…moji předchůdci pokládali za svou povinnost uváženě všem připomenout, kam až to povede, jestliže společnost se odvrátí od křesťanských zásad. Pius IX. již v r. 1846 rozhodně zavrhl bludy komunistů, což hned nato potvrdil v Syllabu.“ V čl.3 Divini Redemptoris je: „Jistě již chápete, že mluvím o hrozivém nebezpečí bezbožného komunismu. Jde mu vlastně o úplný rozvrat společenského řádu a přímo ze základu vyvrací křesťanský způsob života.“ 

    Kdo chce být dobrý věřící musí smýšlet o bezbožnosti podle Boha a volit její opak jak je v žalmu 119, verš 119: „ Za strusku pokládáš všechny bezbožníky země, proto miluji tvá přikázání.“ Ekumenické vydání z r.1985 místo "bezbožník" užívá raději vždy "svévolník". V žalmu 1 proto "cesta bezbožných skončí záhubou" je "ekumenicky": cesta svévolných skončí záhubou. V cyrilometodějské písni ve vydání doby nevěreckého komunismu chybí sloka slibující čelit nevěře vírou: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané: Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Velicí papeži a koncily

   Může být ubohý papež Veliký? Ano! Sv. Lev Veliký o své ubohosti mluví takto: „…je chvályhodným projevem vaší zbožnosti, že se radujete z výročí mého povýšení jako z pocty, která zahrnuje i vás. Tak oslavuje celé tělo Církve jednu svátost kněžství. Vylitím posvátného oleje spočinula její milost zajisté v hojnější míře na těch, kdo mají vyšší postavení, ale sestoupila v míře nemalé i na ty nižší. I když nás tedy, nejmilejší, společná účast na tom daru velmi vybízí k společné radosti, bude důvod naší radosti přece jen hlubší a větší, jestliže se nebudete zdržovat myšlenkou na mou ubohost. Vždyť je mnohem užitečnější a důstojnější zaměřit svou mysl na rozjímání o slávě svatého apoštola Petra a slavit tento den především úctou k němu. On byl zaplaven takovou hojností milostí ze samého pramene všech darů. Mnoho darů přijal jenom on sám, a mezi tím, co přechází na někoho dalšího, není nic, co by byl on nedostal.“                    

   Oprávněně lze tvrdit, že sv. Lev Veliký apoštolem a prvním papežem sv.Petrem poměřoval to, jak zastává papežský úřad. Deset let před smrtí sv.Lva Velikého byl Chalcedonský koncil. Na druhém sezení bylo předčítáno nicejské vyznání víry z roku 325 a „dogmatický dopis" Lva Ve­likého o dvou přirozenostech v Kristu. „To je víra otců", volali biskupové, „to je víra apoštolů. Tak věříme všichni. Petr mluvil skrze Lva." Sv. Lev V. v listu Flaviánovi vychází od koncilu nicejského před více než sto lety: „Když tedy Eutyches nevěděl, jak by měl smýšlet o vtělení Slova Božího, a když si nechtěl obstarat světlo porozumění studiem (celé) šíře svatých Písem, měl tedy alespoň pozorně naslouchat společnému a jednomyslnému prohlášení, jímž všichni věřící vyznávají víru v Boha Otce všemohoucího, v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána, který se narodil z Ducha Svatého a z Marie Panny. Tyto tři pravdy zpravidla dostačují na rozbití všech myšlenkových konstrukcí vytvořených heretiky.“ 

   Eutyches byl odsouzen na synodu v Cařihradě za patriarchy Flaviána roku 448, nalezl ale oporu u alexandrijského patriarchy Dioskura. Sv. Lev Veliký odsoudil koncil svolaný na popud patriarchy Dioskura císařem Theodosiem II. do Efesu, kde byl Eutyches pod silným tlakem císařského vojska rehabi­litován a názvem „lupičský synod" projevil statečnost pravého pastýře. Odmítl i žádost koncilu v Chalcedonu podle císaře Marciána, aby sto­lec Nového Říma (Cařihradu) má požívat stejných výsad jako stolec Starého Říma. Odporovalo to totiž nauce o papež­ském primátu, právě tímto papežem s velkou jasností uznávané a se stejně velkou rozhodností hájené. 

   II.Vatikánský koncil doporučuje jako teologa sv. Tomáše Akvinského, jenž v Summě teologické(ST) uvádí často různé koncily a papeže a v ST II-II,11 dopis Lva Velikého biskupu v Alexandrii: „Nepřátelé kříže Kristova činí nástrah všemu i našim slovům a slabikám, takže, kdybychom jim dali nějakou jen nepatrnou příležitost, lhali by, že se shodujeme se smýšlením Nestoriovým.“ 

   Dosud bylo 265 papežů. Pouze dvěma je přidáváno k jménu „Veliký“. Podobně jako sv.Lev Veliký ctil předcházející koncily a své předchůdce sv. Řehoř Veliký. V listu I,24 napsal: „Prohlašuji, že je třeba přijímat a ctít první čtyři koncily jako čtyři knihy svatého evangelia, protože na nich jako na čtyřhranné skále se tyčí struktura svaté víry.“ Prvními čtyřmi koncily jsou: I.nicejský roku 325, I.cařihradský roku 381, efeský koncil roku 431 a chalcedonský roku 451, který stanovil v kánonu 1: „Uznali jsme za spravedlivé, aby byly zachovávány kánony, na nichž se svatí otcové usnesli až dosud na každém sněmu.“ Sv. Řehoř Veliký zemřel v roce 604 a nejbližší časem mu byl II.cařihradský koncil v roce 553, který neodmítal, ale vrcholnou důležitost ve struktuře víry mu nepřisoudil. 

   Ingolstadský teolog Johannes Eck se s Lutherem roku 1519 utkal v lipské disputaci, a tak se zjistilo jaké pojetí křesťanské víry má Luther. Papež Lev X. bulou „Exsurge Domine“ Lutherovi hrozil klatbou, pokud neodvolá 41 článků ze svých spisů, které byly označeny za bludné. Luther toto odvolání svých bludů ve Wormsu roku 1521 odmítl se slovy, které uvádí August Francem v knize Malé církevní dějiny: „Nevěřím ani papeži, ani jen koncilům, neboť je očividné, že se častěji mýlily a odporovaly samy sobě. Nemohu a nechci odvolat nic, protože není ani jasno, ani radno dělat něco proti vlastnímu svědomí.“ Luther sám řekl os svém rozhodování: "Vyznávám, že jsem zavrhl přijímání pod jednou způsobou jen proto, abych pohaněl papeže. Kdyby však některý koncil nařídil přijímání pod obojí způsobou, pak já a moji přátelé připustíme přijímání pouze pod jednou nebo raději pod žádnou a zlořečil bych těm, co by uposlechli usnesení koncilu.” (Forma Missae; Opera sv.7., str. 276, vydání wittembergské)

    Česká redakce vatikánského rozhlasu 6.8.2012 uvedla: „Pojetí, podle kterého se nějaký koncil může také mýlit, spadá do doby Martina Luthera. Už jenom tento postřeh by měl tradicionalisty přivést k otázce, kam chtějí skutečně patřit,“ tak reagoval kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, v rozhovoru pro agenturu Apic-Kipa na otázku po možnosti plného církevního společenství s Kněžským bratrstvem sv. Pia X., jehož členové vyjadřují kritické postoje vůči Druhému vatikánského koncilu. Švýcarský kardinál se v rozhovoru dotknul tématu diferencovaného přijímání závaznosti koncilu ze strany těchto tradicionalistů. „Druhý vatikánský koncil – řekl kardinál Koch – přijal čtyři konstituce, devět dekretů a tři deklarace. V čistě formálních kategoriích je tedy možné mezi těmito druhy dokumentů rozlišovat. Potom však nastává problém také v souvislosti s Tridentským koncilem (1545-1563), který vydal jenom dekrety a žádnou konstituci. Nikoho by kvůli tomu zřejmě nenapadlo tvrdit, že Tridentský koncil má nižší stupeň závaznosti,“ pokračuje kuriální kardinál s jasnou narážkou na argumentaci používanou v tradicionalistických kruzích. „Je totiž jasné, že z hlediska čistě formálního je možné rozdíly hledat, ale skutečně z toho nelze vyvozovat, že existují různé stupně závaznosti koncilních dokumentů,“ uvedl kardinál Kurt Koch, který se při té příležitosti zmínil také o koncilním dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio, který se plně zakládá na dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium a připomněl také, že „Pavel VI. důrazně trval při promulgaci zmíněného dekretu na jeho úzké interpretační souvislosti s dogmatickou konstitucí o církvi“. Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů v rozhovoru pro švýcarskou agenturu zdůraznil, že ekumenismus „není druhotné, nýbrž ústřední téma vatikánského koncilu, na což poukázal Jan Pavel II., a proto musí být také ústředním tématem církve.“ Kromě toho, také koncilní deklarace o vztazích k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, Nostra aetate, má své základy v dogmatické konstituci o církvi. Kardinál Koch také oznámil, že Papežská rada, které předsedá, připravuje k příležitosti 500. výročí Reformace společné prohlášení se Světovým luterským svazem. Kromě toho proběhne také mnoho společných akcí na úrovni místních církví, které budou spadat do kompetence jednotlivých biskupských konferencí.“ 

   Další zpráva vatikánského rozhlasu ze dne 5.10.: „Vatikán. Jan XXIII. chtěl, aby se koncil stal velkým implusem k evagelizaci světa. Dnes musíme přiznat, že tento úmysl Dobrého papeže se ještě nenaplnil. Právě proto je synod biskupů o nové evangelizaci potřebný – řekl Vatikánskému rozhlasu kardinál Angelo Scola. Milánský metropolita se účastní římského kongresu o dějinách II. vatikánského koncilu ve světle archivů koncilních otců. Historiky, kteří se koncilem zabývají varoval, aby nepřeceňovali význam svého bádání. Jak totiž řekl, koncil patří minulosti a Církev žije v přítomném okamžiku. To, co koncil aktualizuje v dnešních, už jiných okolnostech, je živá Církev, která musí řešit dnešní úkoly – zdůrazňuje kardinál Scola: V zemích evangelizovaných před mnoha staletími jsme svědky jakési únavy z křesťanství. Mnozí si myslí, že vědí, co je křesťanství, i když křesťanskou vírou už nežijí. To je samozřejmě iluze. V této situaci se církev musí vyjadřovat především prostřednictvím živých komunit, ať už ve farnostech, sdruženích či hnutích, v nichž lze zakusit Ježíše, který přichází člověku vstříc, zjevuje mu blízkost Boha. To je v našich pluralitních společnostech velmi důležité. Kardinál Scola připomněl, že recepce všech velkých koncilů trvala několik desetiletí. Není tedy co se divit, že po všem pokoncilním úsilí teprve dnes dospíváme ke správné interpretaci II. vatikánského koncilu – uvedl italský kardinál.“ 

   A do třetice vatikánský rozhlas, jenž 10.10.2012 uvádí slova generální audience nadpisem: „Benedikt XVI.: Koncilní dokumenty nutno vymanit ze spousty zastiňujících publikací.“ 

   Pan kardinál Scola neupřesňuje „dnes“, v němž se dospívá k správné interpretaci koncilu. Vznikají otázky: V čem je správná interpretace II. vatikánského koncilu? Co patří do té spousty publikací zastiňující koncil, o nichž mluví svatý Otec Benedikt XVI.? V čem se ta dnešní správná interpretace liší od té špatné včerejší? Bude správná interpretace ekumenismu s výročí protestantismu v roce 2017 žádat nápravu bludů této deformace odsouzených Tridentským koncilem? Anebo bude jako nepsané dogma uznáno, že se ve jménu pastorace nehlásají anebo popírají některé pravdy víry, dogmata odmítané protestanty? Bude součástí dnešní interpretace renesance dogmat např. o hříchu, ďáblu a pekle? 

    Jediní dva velicí papeži dějin Církve a sv. Tomáš Akvinský budovali na Tradici dané předešlými koncily a papeži a tím zodpověděli otázku, jak víru a koncil interpretovat. Tento pohled do minulosti, zvláště ke svatý papežům, jejichž nepřetržitá řada je až do roku 530 s 54 papeži světci, a svatým teologům, je i pohledem vzhůru k Pánu Bohu, který je oslavil a do budoucnosti, kdy každý bude Bohem souzen. Svaté a zvláště Pannu Marii máme ctít. 

   Basilejský koncil učí: „Poněvadž veškerý svět křesťanský za našich dnů v úzkostech trvá a války a rozkoly na všech stranách bují a takto bojující Církev je všelijak zmítána: za vhodné pokládá tento koncil, aby slavnost, která se nazývá navštívením blahoslavené Rodičky Boží, se ve všech kostelích slavila, aby Matky milosti, zbožnými dušemi náležitě uctívaná, požehnaného Syna svého svou přímluvou usmířila a pokoje věřícím udělila.“

Podle neděle

Iuxta dominicam viventes – podle neděle žijící, tak je charakterizován životní styl křesťanů starokřesťanské doby. Ten, kdo žije podle neděle, žije podle Zmrtvýchvstání, které nastalo v neděli a Ducha Svatého seslaného rovněž v neděli. Zmrtvýchvstalý Kristus ustanovil svátost na odpuštění hříchů a hříchy znesvěcující neděli patří k nejvíce viditelným. K tomu, abychom mysleli na to, co pochází shůry(Kol 3,1) a žili podle neděle je důležité biřmování a dar Ducha Svatého. Neděle jako den Zmrtvýchvstání je hlavní den bohoslužby. Ve shrnutí po roku Eucharistie v Sacramentum caritatis z r.2007 mluví Benedikt XVI. o životě podle neděle, což jsou slova sv. Ignáce z A., který zemřel mučednickou smrtí v r. 107. V listu Magnesijským píše: „Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt.“ Takto nás sv. Ignáce z A. učí, že  křesťany jsou ti, kdo dospěli k nové naději a žijí podle neděle. Život podle neděle najdeme v listech sv. Ignáce z A.                                                                          

   Sv. Ignác z A., list do Smyrny takto mluví o zmrtvýchvstání: „Jste...naplněni vírou v našeho Pána, který skutečně je podle těla z rodu Davidova a Boží Syn z vůle a moci Boží, který se skutečně narodil z panny...za vlády Poncia Piláta...byl skutečně za nás přibit... skutečně trpěl, stejně jako skutečně vstal z mrtvých.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak úzce souvisí skutečné zmrtvýchvstání se  skutečnou vírou. 

   List do Efesu: „Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že ďábel a Pán Ježíš s Pannou Marií jsou protiklady mezi nimiž není možný kompromis. 

   Sv. Ignác z A., list do Efesu: „V Eucharistii lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“ Takto nás sv. Ignác z A. učí v harmonii s tradiční liturgií, kde se Tělo Páně podává se slovy: „Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou k věčnému životu.“ Je důležité přijmout E. v hodině smrti jako viatikum. 

   List do Efesu: „Nikdo ať se nemýlí! Kdo není při oltáři, připravuje se o Boží chléb...Snažte se tedy častěji scházet k Eucharistii a k Boží oslavě. Když se totiž často shromažďujete, hroutí se moc satanova a jednota vaší víry láme jeho hrozbu.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak nesmyslné je odmítání účasti na mše svaté. Nedivme se, že roste moc satana, když klesá účast na mši sv. anebo chybí jednota víry při bohoslužbě. 

   List do Smyrny: „Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak nevěra je prapříčina vzdálení od Eucharistie, mše svaté. 

   List do Říma: „Chci jíst Boží chléb, tělo Ježíše Krista, chci pít jeho krev, kterou z lásky ke mně prolil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že před požitím Eucharistie je důležitá správná touha.

   List do Říma: „Dovolte mi, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi bude dopřáno dosáhnout Boha.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak odmítání obětí pro Boha vede ke zradám. 

   List do Efesu: „....všichni biskupové, ustanovení po všech krajích smýšlejí jako Ježíš Kristus. A tak je třeba, abyste žili v jednotě se smýšlením biskupovým, což také děláte“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že pouze tehdy, když biskup smýšlí podle Ježíše Krista, tak ten, kdo žije podle biskupa žije podle Ježíše Krista. 

    List do Smyrny: „Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup nebo ten, koho on sám pověřil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak problematické  jsou mohamedánské, židovské, protestantské a jiné bohoslužby. 

   List Tralským: „Napomínám vás tedy – ne já, ale láska Ježíše Krista – živte se jen křesťanským pokrmem, jiným bylinám se vyhýbejte, totiž bludům.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že bez úsilí o pravověrnost a zavrhování bludů nelze dosáhnout dobrého křesťanského života. 

  List Polykarpovi: „Mým sestrám domlouvej, aby milovaly Pána a spojovaly se svými muži tělesně i duchovně. Podobně i mé bratry vybízej ve jménu Ježíše Krista, aby milovali své manželky, jako Pán miluje Církev. Ženich a nevěsta ať se berou se souhlasem biskupa, aby to byl sňatek podle Pána a ne podle chtivosti. Všechno ať se děje k Boží cti.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak se život podle neděle má projevit v uzavírání manželství a chápání  manželství a rodiny. 

   List do Efesu: „Nemylte se, bratři moji! Kdo rozvracejí rodiny, nedostanou podíl v Božím království. Když ti, kteří tak z vůle těla činí, propadli smrti, tím spíš ti, kdo špatným učením kazí víru v Boha, za niž byl Ježíš Kristus ukřižován! Takový, protože se poskvrnil, půjde do neuhasitelného ohně a stejně i ten, kdo mu naslouchá.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí o strašných trestech pro ty, kdo bludy kazí víru a ničí rodinu. 

   List Magnesijským: „Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že nikdo se nemá nazývat křesťanem pouze pro svůj křest, ale především pro křesťanský život. 

   List do Říma: „Když chci být Boží, nedávejte mě světu a nesvádějte mě hmotou.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že člověk, který je sveden hmotou žije i neděli podle žaludku a jde například nakupovat jídlo. Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak ten, kdo se dává světu jde v neděli za svou zábavou, sportem, prací anebo pohodlím.