sobota 28. července 2012

Svatý Pius V. a tradice

   Svatý Pius V. 13. července 1570, v pátého roce pontifikátu uvádí do života misál a píše k němu v Quo primum: „Jakmile jsme byli uvedeni do čela apoštolského úřadu, napnuli jsme pro něj rádi ducha a naše síly a zaměřili jsme všechny myšlenky k udržení ryzího církevního ritu. To jsme se snažili učinit za pomoci samého Boha a veškerým vynaloženým úsilím. Když jsme museli mezi jinými dekrety posvátného Tridentského koncilu učinit usnesení o vydání a nápravě posvátných knih katechismu, misálu a breviáře a když již byl s pomocí Boží vydán katechismus ke vzdělání lidu a breviář upraven ke vzdávání chvály Bohu, aby se misál shodoval s breviářem (protože je velmi nutné, aby byl v Boží církvi jeden způsob uctívání žalmů, jeden ritus sloužení mše), zdá se již nezbytné, abychom co nejdříve uvažovali, co by v tomto směru ještě zbývalo učinit, totiž vydat samotný misál. Proto jsme uznali za vhodné svěřit tento obtížný úkol vybraným učeným mužům; ti pak pečlivě všechno srovnali se starými kodexy naší Vatikánské knihovny a s jinými odevšad shromážděnými, opravenými a neporušenými kodexy; a taktéž s vážnými spisy starých osvědčených autorů, kteří Nám zanechali památky o posvátné zvyklosti svých obřadů a uvedli v původní stav tentýž misál a ritus podle dávné normy svatých Otců.“ Těmito slovy oznamuje, že misál je v souladu s liturgickou zdravou tradicí a věrný bohoslužbě předků. 
   Quo primum oznamuje, jaká liturgie je legitimní:„(…)ledaže by od samého začátku zřízení byla (mše) schválena Apoštolskou stolicí buď samotným zřízením nebo zvykem, který by byl v týchž kostelech zachováván nepřetržitě alespoň dvě stě let. Těm nijak neodnímáme ani zmíněné ustanovení, ani zvyk sloužení mše. Kdyby se jim více zamlouval tento misál, o nějž jsme se starali aby byl vydán, svolujeme, aby se souhlasem biskupa, preláta a celé kapituly, aniž by jim v tom kdo bránil, podle něho mohli sloužit mše. Všem pak ostatním zmíněným kostelům odnímáme užívání těch misálů a stanovíme a nařizujeme tímto navždy platným ustanovením, aby pod trestem naší nevole úplně a zcela byly odloženy misály a k tomu misálu námi nedávno vydaného nesmělo být nikdy nic přidáno, ubráno, tím spíše měněno. Nařizujeme, a to přísně všem i jednotlivým patriarchům řečených kostelů, administrátorům a osobám honosícím se jakoukoliv církevní hodností, byť by to byli kardinálové svaté církve římské nebo jakéhokoli jiného stupně a předního místa, nařizujeme jim mocí svaté poslušnosti, aby se napříště zcela vzdali všech ostatních způsobů a ritů podle jiných misálů jakkoli starobylých, které se dosud obvykle zachovávaly, a zcela je odložili a zpívali i četli podle ritu a způsobu a normy, která se tímto misálem námi nyní podává a nechť také při sloužení mše se neodvažují přidávat nebo předčítat jiné ceremonie nebo modlitby, než jak je obsahuje tento náš misál.“ 
   S vědomím souladu s pravou tradicí hledí Quo primum do budoucnosti a zavazuje k jeho užívání: „Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno. A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná.“ 
   Tato rozhodnost byla odezvou na bludy Martina Luthera: „Předně prohlašujeme, že není naším úmyslem absolutně odstranit každou bohoslužbu, nýbrž pouze tu, které se užívá, a oprostit ji od všech dodatků, jimiž byla znečištěna. Mluvím především o ohavném kánonu, který je snůškou kalu. Ze mše byla udělána oběť a připojena obětní modlitba. Mše není obětí nebo skutkem obětujícího. My ji považujeme za svátost nebo odkaz. Nazýváme ji požehnáním, eucharistií, stolem Páně aneb večeří na paměť Páně. Můžeme ji podle libosti nazývat jakkoli, pokud ji neposkvrňujeme jménem ‚oběť‘ nebo ‚skutek‘“ „Werke, Bd. XI, S. 774). – „Bude-li odstraněna mše, myslím, že tím bude zničeno i papežství“ (Contra Henricum Angliae Regem, Werke, Bd. X, sec. II). 
   II.Vatikánský koncil v článku č.4. konstituce o liturgii hlásá: „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že Svatá Matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.“  Je věrnost tradici deklarována čl. 4 SC II.VK shodná s tou tradicí na niž se odvolával Pius V. a jejímž výrazem je misál Pia V? 
   Užívávání misálu alespoň 200 let, o němž píše Quo primum dvojnásobně splnil misál Pia V. v době vydání misálu Pavla VI. Nutnost jeho trvání je dána i tresty, jimiž sv. Pius V. hrozí těm, kdo jej zavrhnou: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Dotaz na misál sv. Pia V. v současnosti projeví velkou liturgickou neznalost jak v teorii tak v praxi. 
   Z doby po tridentském koncilu jsou pouze dva svatí papežové: sv. Pius V. a sv. Pius X. Se zavržením misálu Pia V. je  podobné  zavržení  boje proti bludům. PhDr. Radomír Malý v knížce „Je dovoleno bránit inkvizici?“ uvádí sv. Pia V. mezi řadou svatých inkvizitorů a ukazuje, že role inkvizitora řádně vykonávaná je slučitelná se svatostí. Sv. Pius V. působil v roli generálního inkvizitora římské inkvizice. Byl inkvizitorem 25 let. Soudil více než tisícovku lidí. Při procesech, které vedl neužíval nikdy mučení a na smrt byly za něj odsouzeny dvě osoby, přičemž se jednalo o žháře církevních objektů a vrahy. Pius V. jako vzorný představitel katolické Církve vedl rozhodný boj proti bludům podle zásady: „Bludy nenávidět, bloudícího milovat.“ 
   Učený dominikán Pius V. zavázal Církev k modlitbě růžence a projevil cit pro lidovou zbožnost. Rozvoj modlitby růžence po Tridentském koncilu  by při věrnosti stejné tradici měl být pozorován i po II. Vatikánském koncilu.
                                  Je dovoleno bránit inkvizici?


pondělí 23. července 2012

Bezdětné manželství a majetek

     Sv. Jindřich je nám vysvětlením, jak Církev přijde k majetku. Narodil se v roce 973 v Hildesheimu v Bavorsku. Byl vychován pod dohledem řezenského biskupa, sv. Wolfganga. Sv. Wolfgang umožnil vznik biskupství v Praze. Když mu jeho rádci jednohlasně radili, aby si ponechal pravomoc nad Čechy, odpověděl: „Vidíme, že se pod zemí té provincie skrývá vzácná perla, a nezískáme ji, leda za tu cenu, že prodáme, co nám patří. Poslyšte proto, co pravím. Hle, já rád dám sám sebe i všechen svůj majetek, jen aby tam dům Boží dostal pevné základy, aby tamější církev byla posílena.“ 
   Toto velkodušné smýšlení a jednání si osvojil sv. Jindřich. Stal se králem německým (1002) a italským (1004); roku 1014 císařem římským. Podporoval misijní činnost a reformní hnutí v církvi. Zakládal kláštery a nové diecéze. Spolu se svou manželkou Kunhutou založili biskupský kostel v Bambergu, kde jsou oba pohřbeni. Jejich manželství bylo bezdětné, proto se rozhodli žít v naprosté zdrženlivosti. Jindřich II. zemřel 13. VII. 1024 a za svatého byl prohlášen v roce 1146. Po jeho smrti vstoupila jeho manželka do kláštera benediktinek v Kaufungen a také ona zemřela v pověsti svatosti (1033 nebo 1039) Jak prozíravě se svatý Jindřich staral i do budoucna o mír a pokoj pro nové biskupství, které založil, dokládá stvrzovací listinu:           
    „Jindřich, král z dobroty Boží, která všechno řídí, všem dítkám Církve, nynějším i budoucím. Blahodárná nauka Písma svatého nás vede a povzbuzuje k tomu, abychom opustili časné statky, nechali stranou pozemské výhody a snažili se získat věčný a trvalý příbytek v nebi. Neboť pozemská sláva, jíž se nám dostane, je prchavá a prázdná, jestliže při ní nemyslíme na nebeskou věčnost. Ale Bůh se ve svém slitování postaral lidstvu o užitečný lék tím, že dal možnost získat za pozemské jmění podíl v nebeské vlasti. Pamětlivi této Boží dobroty a s vědomím, že jsme byli povýšeni ke královské důstojnosti bez zásluh, jenom z Božího slitování, považujeme za vhodné zvelebovat kostely, postavené našimi předchůdci, a k větší Boží slávě budovat také nové a prokazovat jim poctu dary, jimiž se projeví naše vděčná zbožnost. Neboť nechceme být hluší k příkazům Páně, ale poslušně dbát božských rad, a proto poklady, jimiž nás zahrnula Boží štědrost, chceme ukládat v nebi, kde zloději nevykopávají ani nekradou, a kde nerozežírá ani rez ani mol, a kde také naše srdce s touhou a láskou často prodlévá, když si připomínáme, co jsme tam shromáždili. Proto dáváme na vědomí celému společenství věřících, že jsme místo z našeho otcovského dědictví, zvané Bamberk, povýšili na sídlo biskupské, a přejeme si, aby se tam slavně konala památka na nás i na naše rodiče a aby se tam neustále slavila spasitelná oběť za všechny pravověrné křesťany.“ 
    Pokud by např. Václav Havel byl dobrým katolickým křesťanem, tak mohl při své bezdětnosti následovat sv. Jindřicha v jeho manželské čistotě a rovněž dary svého majetku pomoci Církvi. Tím by byl dán i předpoklad, že o takovém člověku se může uvažovat, že přišel do nebe. Byla by to i odpověď na otázky jak katolická Církev přišla k majetku. Největším bohatstvím Církve jsou dobří křesťané. Lidé jako svatý Wolfgang a sv. Jindřich vytvořili nejcennější majetek Církve, jímž je vzorný neboli svatý život. Tito dobří a svatí křesťané pamatují na Církev i majetkem. A pokud jsou křesťané špatní, tak spravují majetek duchovní neboli víru i hmotný k ní potřebný špatně. Lidé svatého života moudře pamatují na Církev penězi a majetkem a nedělají ostudu při jeho užívání.


čtvrtek 19. července 2012

Kauza arcibiskup Bezák


   Ke kauze arcibiskupa Bezáka na úvod hodnocení „Noci kostelů“. Vatikánský rozhlas 31.5.2012: „Slovenští biskupové k noci kostelů. Kostely nelze považovat za běžné veřejné prostory, které jsou k dispozici pro shromáždění jakéhokoli druhu, varují slovenští biskupové v upozornění zveřejněném u příležitosti Noci kostelů, která u našich východních sousedů i v České republice proběhne 1. června. Připomínají, že kostely jsou místy posvěcení nebo požehnání vyhrazenými pro bohoslužbu. Zároveň mohou zejména ve velkých městech poznamenaných shonem a hlukem současné společnosti sloužit lidem k nacházení pokoje duše a světla víry. To však bude možné jen tehdy, když si kostely zachovají svou identitu, připomíná předseda Liturgické komise KBS, mons. Stanislav Stolárik. Podotýká zároveň, že podle Kodexu kanonického práva je v kompetenci sídelních biskupů dovolit jiné používání chrámu, které ovšem nesmí být v rozporu s posvátností místa. Konkrétní směrnice vydal Svatý stolec pouze ohledně organizování koncertů. Stanovuje se v nich, že v kostelech smí znít pouze liturgická nebo náboženská hudba.V souvislosti s nadcházející nocí kostelů proto slovenští biskupové varují, že by bylo chybou vytvořit při této příležitosti z chrámů jen víceúčelové sály nebo kulturní domy. Je třeba snažit se zprostředkovat účastníkům a návštěvníkům právě ono posvátné, které dnes mnozí lidé hledají. Zachová-li se identita kostela jako místa, kde Bůh přebývá mezi lidmi, může i připravovaná akce ono posvátno a kontakt s Bohem zprostředkovat – píší slovenští biskupové.“ 
   Pozdrav arcibiskupa Mons. Róberta Bezáka k Noci kostelů z 20.4.2012 není varovný, ale oslavný: „Úmyslov minuloročnej Noci kostolov, ktorá sa prvýkrát odohrávala tu u nás, v Trnavskej arcidiecéze, bolo veľa. Zdá sa mi až neuveriteľné, že mnohé z nich sa naplnili, ak nie hádam aj všetky. Že sa nám podarilo otvoriť naše chrámy naozaj pre všetkých. Že ľudia prišli, stretli sa, zažili krásu, pokoj, dobro, že na nich v našich chrámoch dýchol Duch. A že táto myšlienka pretrváva ďalej, rastie a šíri sa do sveta. Naše Slovensko tento rok v hojnejšom počte pridáva svoj jas a prostredníctvom Noci kostolov sa všetci spojíme v jednej myšlienke, ktorú tak dobre vystihuje práve tohtoročné motto. Naše dva národy majú predsa spoločné tie najhlbšie korene, sú deťmi jednej zeme, sú deťmi svetla, ktoré sa snažia o to, aby im nielen počas Noci kostolov nevládla noc ani temnota. Náš život totiž nežijeme len v kostoloch tak, aby bol pred Božími očami. Žijeme ho všade. Všetko, čo hovoríme, prežívame, ako sa správame – to všetko je buď Božie, alebo nie je Božie. Pripájam i ja svoj pozdrav a prajem nám všetkým, aby aj tohtoročná Noc kostolov – hoci je priestorom zdanlivo malým – bola miestom zrodu veľkých vecí, ktoré budú trvať aj po jej skončení."         
     Odvolání biskupa Vatikánem by mělo být spojeno s vážným proviněním proti víře a mravům a tímto směrem uvažuje A.Čulen 12.7.2012, „Alincia za nedelu“ v článku „Zlý príklad pastierov, alebo: Prečo sa naším biskupom lámu pastierske palice?“: „Pred nedávnom mi prišla emailom fotografia odvolaného arcibiskupa s akousi drevenou pastierskou palicou, nad ktorou bolo napísané: "Bezákova berla v tvare hada, náhoda?". Hneď som si spomenul, ako sa už v deň vysviacky odvolaného trnavského arcibiskupa stala jedna veľmi zaujímavá udalosť, ktorá sa v Cirkvi zase až tak často nestáva. Ba dovolím si povedať, že takéto udalosti sa dejú asi tak často, ako odvolanie arcibiskupa pápežom. Vzhľadom na to, že Boh riadi naše dejiny a nič na svete sa nedeje len tak, ako keby nám Všemohúci Boh chcel už touto zvláštnou udalosťou niečo naznačiť, alebo povedať. Trnavský arcibiskup totiž na prekvapenie mnohých, nemal pri sebe kovovú pastiersku palicu, akú používa väčšina biskupov na celom svete, ale mal pri sebe už počas tohto slávnostného okamihu veľmi netradičnú pastiersku palicu vyrezanú z dreva, ktorej vrchná časť pripomínala hada. Zvláštne na tom všetkom bolo najmä to, že novo vysvätený arcibiskup sa o túto svoju palicu, krátko na to oprel tak nešťastne, že ju zlomil. Táto udalosť, ktorú som nevidel, ale len zachytil z médií, vo mne tak zarezonovala, že som na ňu často pri večernej modlitbe z deťmi za Cirkev a našich biskupov myslel. O to viac, keď média začali prinášať informácie o bolestivých vzťahoch a nie moc zdvorilých vyjadreniach arcibiskupa na adresu emeritných trnavských biskupov. No možno sme už vtedy nechceli ani nič vidieť, ani nič počuť. Ako keby to všetko nestačilo, tak som sa stal po veľmi krátkom čase očitým svedkom veľmi podobnej udalosti, iba s tým rozdielom, že sa stala inému biskupovi, na inom mieste a biskupská palica bola kovová. Ak dovolíte, tak meno biskupa, ani okolnosti uvádzať nebudem, ale znova som dlho rozmýšľal nad tým, prečo sa na Slovensku v tak krátkej dobe, zlomila už druhému biskupovi jeho osobná pastierska palica, ktorá symbolizuje úrad biskupa - pastiera. Je to asi niečo také, ako stratiť svadobnú obrúčku v deň sobáša. Viac krát to vo mne vyvolalo otázku, na ktorú som nevedel nájsť odpoveď? Nie je to tak preto, že naši biskupi už dnes nie sú pastiermi podľa vzoru Ježiša Krista, ale iba akýsi administrátori? Nedalo mi to a obe tieto udalosti som porozprával nebohému otcovi biskupovi R. Balážovi, ktorý ma veľmi pozorne a so záujmom počúval. Keď som skončil, tak som mu položil túto otázku: "Otec biskup, Vy poznáte týchto našich otcov biskupov osobne, nemyslíte si, že nám tým Pán Boh chce niečo veľmi dôležité povedať?" Otec biskup Baláž sa na mňa vtedy doslova niekoľko minút z veľmi vážnym výzorom v tvári a bez slova pozeral a neustále zvisle kýval hlavou na znak súhlasu. Ako dopadol prvý spomínaný "biskup" už vieme. Ale čo ak je príčinou tohto všetkého strata našej viery a naše odpadnutie od Boha a Všemohúci nám tým len chce povedať, že ak sa znova úprimne neobrátime ku Kristovi, tak ten istý osud čaká aj nás! Veď už nám nejako nevadí ani Ficova snaha o zrušenie sviatku Sedembolestnej Panny Márie, patrónky Slovenska, ktorá nás už celé stáročia ochraňovala! Nemali by sme sa nad tým zamyslieť a začať odstraňovať príčiny straty viery? Poviete si, že ich nepoznáme? Panna Mária 13. 3. 1990 povedala v Sao Paulo don Gobbimu: "Príčiny straty viery sú: 
1/ Šírenie bludov, ktoré sú propagované a často vyučované profesormi teológie v seminároch a katolíckych školách a tak nadobúdajú určitý charakter pravdivosti a legitimity. 
2/ Otvorený verejný odboj proti autentickému učiteľskému úradu cirkvi a predovšetkým pápeža, ktorý má od Krista za úlohu udržiavať celú cirkev v pravde katolíckej viery. 
3/ Zlý príklad pastierov, ktorí sa nechali celkom ovládnuť duchom sveta a stávajú sa propagátormi politických a sociálnych ideológií, namiesto toho, aby boli zvestovateľmi Krista a jeho evanjelia, zabúdajú tak na úlohu od Neho prijatú: „Choďte do celého sveta a ohlasujte evanjelium celému stvoreniu. Tak sa v týchto dňoch, u toľkých mojich úbohých synov, stále viac šíri odpad". 
   Žiaľ, tieto Máriine slová sú veľmi aktuálne k vzniknutej situácii na Slovensku, čo potvrdzujú aj mnohí tzv. investigatívny liberálny novinári, ktorých semeniskom sa stávajú, aj za peniaze veriacich, práve naše katolícke univerzity. Týmto bludy, ktoré hlásajú, nadobúdajú určitý charakter pravdivosti a legitimity. Preto prosme v týchto veľmi ťažkých časoch pre Cirkev na Slovensku za našich biskupov - pastierov, aby sa nedali ovládnuť duchom sveta, ale odvážne hlásali radikálne požiadavky evanjelia v spoločnosti. Ale aj za nás, veriacich laikov, aby sme boli soľou zeme a svetlom sveta. Iba takto si dedičstvo sv. Cyrila a sv. Metoda naozaj zachováme.“ 
   Prohlášení slovenských biskupů k odvolání arcibiskupa Bezáka, Bratislava, 10. júla 2012: „My, biskupi Katolíckej cirkvi na Slovensku, Cirkvi zraňovanej, ale stále vernej Svätému Otcovi a učeniu Cirkvi aj v ťažkých momentoch našich dejín, obraciame sa s naliehavou výzvou na všetkých, aby s rešpektom a s dôverou prijali rozhodnutie Svätého Otca. Pozývame všetkých k modlitbe, aby sa biskupi, kňazi a všetci veriaci, s Božou pomocou a na príhovor Sedembolestnej Panny Márie, Patrónky Slovenska a sv. Cyrila a Metoda, usilovali s vážnosťou a s duchom viery pracovať pre dobro jednotlivých diecéz, ktoré tvoria Cirkev na Slovensku.“

ODHALENÍ - Vojtěch Kodet, Marián Kuffa, Róbert Bezák - repríza TV NOE

čtvrtek 12. července 2012

Teilhard de Chardin


    Názor na Teilharda de Chardin se různí, a proto je správné poukázat na daná fakta. Přirozený lidský zájem o nové věci je jedním z důvodů zájmu o T.Chardina(+ 1955). Jeho kredit je značný díky tomu, že v terénu jako badatel při vykopávkách předčil nápadně své kolegy. V jeho psaném díle se pak mísí tyto objevy vědy s jeho vizemi vývoje lidstva a vesmíru, které bohužel neoznačuje jako pracovní hypotézy. Při básnicky laděném díle je pak čtenář vtažen do myšlenkových pochodů a závěrů, které jsou dvojznačné a zčásti bludné. V době socialismu byla  díla tohoto jezuitského kněze  v Československu  k sehnání a tudíž přijatelná oproti dokumentům katolické Církve z Říma jako encykliky. 
   Základní myšlenka T.Chardina je „pokřtění“ evoluce a píše k tomu toto: „Kristus se stává plamenem lidského snažení. On se projevuje jako podoba víry, která je moderním potřebám nejvíce přizpůsobena – náboženství pokroku, náboženství pozemského pokroku, ano odvažuji se říci: náboženství evoluce.“ 
   „Věříš v evoluci?“ – tak jdi za Chardenem a on tě pokřtí. Tato snaha všechno pokřtít má dnes výraz i v tom, jak se křtí knihy, lodě, nové CD apodobně. Církevní tradice zvažuje podmínky křtu jen u lidí a velí k opatrnosti pokřtít každého. I pokud říká, že věří v Boha. O Darwinovi je známo, že byl „věřící“. To, že jeho víra nestačí na křest ukazuje odpověď Darwina na otázku, co si myslí o Kristu. Darwin odpověděl: „Čtyřicet let se zabývám studiem červů. Na studium Krista jsem zatím neměl čas.“ Podobné je možné vypozorovat u evolučních teologů a jejich žáků: „Pro studium červů a přemýšlení nad miliony let vesmíru nemám na Krista čas.“ Odmítnout křest lidí takového životního zaměření je povinnost. 
   V jednom dopise Chardina čteme: „Jak mám ve zvyku říkat, syntéza křesťanského Boha (Boha shora) a marxistického boha (boha zpředu) jediným bohem, jemuž se můžeme od této chvíle klanět v duchu a v pravdě.“ Je evoluční Ježíš Kristus tím, o němž se vyznává ve „Věřím v Boha“, že přijde soudit živé i mrtvé? Tato slova o syntéze marxismu a křesťanství je duchovní guláš podobný New Age. Jde o přání něčeho, co nemůže být solidně vysvětleno a obhájeno. 
    T.Chardin byl člen řádu jezuitů a jejich zakladatel sv. Ignác z L.píše v "Pravidla církevního smýšlení č. 15" : „Nesmíme mluvit ze zvyku mnoho o předurčení, nýbrž, jestliže se nějak a někdy o něm promluví, mluv se tak, aby prostý lid neupadl do nějakého bludu, jak někdy upadá a říká: „Zda mám být spasen či zatracen je již určeno a (ani) pro mé dobré nebo zlé skutky to již nemůže být jinak a přitom malátnějí a oddávají se nedbalosti ve skutcích, které napomáhají ke spáse a duchovnímu prospěchu jejich duší.“ 
   V době sv. Ignáce byla živá myšlenka předurčení a je-li v naší době živá myšlenka evoluce, lze na ni užít obměnu slov sv. Ignáce: „Nesmíme mluvit ze zvyku mnoho o evoluci, nýbrž, jestliže se nějak a někdy o evoluci promluví, mluv se tak, aby prostý lid neupadl do nějakého bludu, jak někdy upadá a říká: „Zda mám být spasen či zatracen je neseno evolucí a (ani) pro mé dobré nebo zlé skutky to již nemůže být jinak a přitom malátnějí a oddávají se nedbalosti ve skutcích, které napomáhají ke spáse a duchovnímu prospěchu jejich duší.“ 
    Kniha „Trojský kůň ve městě Božím“ od Dietricha von Hildebranda byla doporučena 8.12.1970 oficiálním vatikánským deníkem. Autor tam píše o svém setkání s T.Chardinem: „Když pak v našem rozhovoru došlo na sv. Augustina, zvolal prudce: „Nezmiňujte se o tomto nešťastném člověku, zkazil všechno tím, že zavedl nadpřirozeno...tato kritika sv. Augustina – největšího to ze všech církevních Otců – prozrazovala Teilhardův nedostatečný smysl pro intelektuální a duchovní velikost.“ Svatý Augustin je nazýván „doktor milosti“ a mezi šest základních pravd víry patří: „Milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba.“  
   T.Chardin řekl: „Svět bude patřit tomu, kdo mu dá naději.“ O jakou naději jde? Jde o naději postavené na Boží milosti? John Courtney Murray, americký teologický radikál, jeden z tzv. „periti“ (poradců) II. Vatikánského koncilu a význačný spoluautor koncilové deklarace o náboženské svobodě „Dignitatis Humanae“ se ještě před koncilem netajil svým členstvím v zednářské lóži a v tisku napadal Řím a papeže za jejich protizednářský postoj. Nadšeně hlásal „spolupráci katolíků a zednářů“ a vyzýval kněze i laiky ke vstupu do lóží. Dosvědčuje Teilhardovo členství v zednářské lóži. To je důvod nikoli k radosti a naději (Gaudium et spes), jak se nazývá jedna konstituce II. Vatikánského koncilu, ale ke smutku a úzkosti, jak konstituce Gaudium et spes pokračuje. 
   Obavy ze zednářů vyjádřil papež Lev XIII. v encyklice Humanum genus. V části „Naturalismus v zednářské praxi“ píše: „Je pak jádrem učení naturalistů, jak již samotné jméno dostatečně naznačuje, že lidská přirozenost a lidský rozum mají být učitelem a svrchovaným pánem ve všech věcech. Podle toho se buď pramálo starají o své povinnosti vůči Bohu, nebo je podvracejí neurčitými a bludnými názory. Úplně potírají Boží zjevení, neuznávají žádné náboženské dogma, žádnou pravdu, kterou by neobsáhla lidská chápavost, žádného učitele, jemuž by se slušelo věřit pro vážnost jeho úřadu. Poněvadž je pak jedinečným a jen katolické Církvi vyhrazeným úkolem plně obsáhnout a neporušeně uchovat učení od Boha přijaté i vážnost Učitelského úřadu s ostatními nadpřirozenými prostředky k spáse, proto se proti ní obrací největší hněv a nápor protivníků.“ 
   Důležitost modlitby, obrácení a pokání ze spisů P.T.Chardina nevyčteme, protože naturalisté a evolucionisté toto nepotřebují. A toto je třeba chránit jako oko v hlavě. Panno Maria, přemožitelko všech bludů, oroduj za nás!

čtvrtek 5. července 2012

Lidé jsou prasata

    Na vlastní posvěcení dnes dokonce ani někteří, kdo jsou ochotni pomoci při opravě anebo úklidu kostela nemyslí. A tak se stane, že slova o tom, jak lidé dnes žijí jako prasata považují pro kostel za nepřijatelná. Vysvětlíme si, že jsou hluboce pravdivá a odpovídají opaku posvěcení. Učí nás tomu Písmo svaté neboli bible. Svůj souhlas s tím, že jde o slovo od Boha vyjadřujeme poděkováním:  "Deo gratias", „Bohu díky“. 
   Pán Ježíš o lidech jako prasatech mluví v Matoušově evangeliu(7,6) takto: „Nedávejte svaté věci psům a neházejte svoje perly před vepře, nebo je nohama pošlapou, obrátí se proti vám a roztrhají vás.“ Písmo sv. s poznámkami schválené kardinálem Tomáškem má k tomuto místu: „Název pes se dával nestoudným lidem, kteří nechtěli přijmout poučení (srov. Flp 3,2 a pozn.) a nehodným lidem vůbec. Fanatičtí židé tak říkali pohanům. V ústech Krista Pána to však má jiný smysl: každý člověk nehodný, ať žid či pohan. Slovem „vepři“ bývají zase označováni ti, kdo se s potěšením válejí v blátě hříchu a jsou ve zlu tak zatvrzelí, že je napomenutí k lepšímu životu jenom ještě více rozzuří…“ Fil 3,2 žádá: "Chraňte se těch psů, chraňte se těch pracovníků k ničemu, chraňte se toho vyřezávání!" A v poznámce je: "I u Řeků se název "psi" dával nestoudným, drzým protivníkům..."
   Aktuálnost těchto slov evangelia si můžeme snadno potvrdit zjištěním, že se nějaký pokřtěný katolík rozzuří, když mu vytkneme, že nesvětí neděli a tím žije v těžkém hříchu. Podobně to dopadne u smilstva před sňatkem anebo u cizoložství a praktikované homosexuality. Samozřejmě jsou i další přikázání Desatera. Často slyšíme, že se lidé chovají jako prasata, dobytek, hovada a dodávají zkušenosti naprosto rozumné, proč tomu tak je: poházené odpadky, rozbité a pomalované budovy nebo dopravní prostředky atd. Mluvit v kostele o věcech v souladu s rozumem je povinnost. Slyšíme-li: „Nesmíme moralizovat“, tak je to chápáno často mylně jako: „Neříkej nikomu a o nikom, že jedná špatně.“ Výzva Mt 7,6 nás vede k úsudku, kdo patří mezi prasata a následuje krátce po Mt 7,1: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ 
   Svatý Petr, první papež ve svém druhém listě a 2.kap. mluví o bludných učitelích a vede lidi k tomu, aby si vzali poučení z minulosti a trestů za hříchy a píše, že potrestáni budou ti, kdo se oddají nečistým tělesným žádostem a nechtějí nad sebou uznávat Boha. Celá 2.kapitola používá ostrá slova a končí: „Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nepoznali cestu spravedlnosti, než aby ji poznali a pak se obrátili zády ke svatému příkazu, v němž byli vyučeni. Na ně se hodí toto pravdivé přísloví: „Pes se vrací k tomu, co zvrátil“ , a „Prase (sotva) umyté se znovu válí v blátě.“ O i těchto slovech apoštola Petra nutně platí: „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou, kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.(Lk 10,16)“ To, co nám řekl sv. Petr není odlišné od toho, co řekl Pán Ježíš i volbou slov o prasatech a psech. 
   V katechismu kardinála Tomáška máme pojednání o ctnostech, které začíná otázkou: "Čím se posilujeme ve ctnostech? Posilujeme se v ctnostech, když hledíme sebe poznávat, zlé náklonnosti překonávat a Pána Ježíše následovat."  
   Chci-li být dobrý katolický křesťan musí mi vysvětlení z Písma sv., tradice a zdravého rozumu stačit. Apoštol lásky sv. Jan ve svém prvním listě vysvětluje, že hřích je přestoupení Božího zákona(I Jan 3,4) a že ten, kdo se dopouští hříchu je z ďábla (I Jan 3,8). Mluvení o lidech žijících jako prasata nebo mluvení o lidech, kteří jsou z ďábla – ať porušují kterékoli přikázání Desatera - vyjde podobně a komu se nelíbí mluvení o lidech žijících jako prasata se nebude líbit, že lidé žijí podle ďábla. Ze všech hříchů se máme zpovídat a  a ne každá zpověď je dobrá a svatá. Dobrá zpověď může klidně začínat takto: „Zachoval jsem se jako prase.“ Špatná je zpověď, když se hřích omlouvá. Např. osoba žijící bez svátostného manželství s někým bydlí a řekne: „Mám tento problém; žiji s přítelem, ale to víte jaká je dnes doba.“ Pro takovou osobu je pak nepřijatelné, že by uslyšela, že žije jako prase anebo je z ďábla, a proto nemůže dostat rozhřešení. 
  Svatý Cyril a Metoděj znali dobře Písmo svaté a platila pro ně i tradice. Ukázkou je staroslověnský penitenciál s jeho pokáním: „Kdo ze žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a vodě.“  Upozornit na bílá místa v hlásání a mlčení k tomu, že lidé žijí jako  prasata, o velikosti viny v prasečím životě a pekle, které za ně bude trestem je nutné.
   Neřestný život nemůže před těmi nahoře triumfovat a oznamuje to Apokalypsa 18,1: „Potom jsem viděl jiného anděla sestupovat z nebe, měl velikou moc a země byla ozářena jeho jasem. Z plné síly volal: „Padl, padl ten velký Babylón! Změnil se v obydlí démonů a brloh kdejakého nečistého ducha, v brloh kdejakého nečistého a odporného ptáka. To proto, že se vášnivým vínem jeho smilstva opíjely všechny národy, králové země s ním smilnili a velkoobchodníci světa zbohatli z jeho marnotratného hýření.“ 
   Jak přijímám Písmo svaté, tak přijímám Tělo Páně; přijímám-li upřímně Písmo svaté, přijímám dobře Eucharistii, odmítám-li Písmo svaté, přijímám Tělo Páně ke svému odsouzení. Kdyby lidé následovali Pannu Marii, nemuseli by slyšet, že žijí jako prasata. Panna Maria přijímala dokonale Písmo svaté a přijímání Těla Páně bylo u ní dokonalé. A mezi svaté patří i ti, kteří otřeseni poznáním, že žijí jako prasata, se rozhodli k radikální nápravě života. A na  to, že žijí jako prasata by nepřišli, kdyby o tom někde nečetli a někdo jim to neřekl.