Téma poslušnost a neposlušnost

   V abecedním seznamu Summy teologické sv. Tomáše Akvinského je pod heslem „Poslušnost“: „Poslušnost je trojí, to je nerozvážná, která poslouchá také v nedovolených; nedokonalá, ale dostačující ke spáse, která totiž poslouchá v tom, k čemu je zavázána a dokonalá, která poslouchá ve všem dovoleném. K druhé je vázán každý, ale k první a třetí není nikdo vázán.“ Uvedené tři druhy poslušnosti vysvětluje sv. Tomáš A. na řeholnících u otázky s povinností poslouchat představené takto v ST II-II,104-5: „…řeholníci slibují poslušnost co do řeholních pravidel, podle nichž jsou poddáni svým představeným. A proto pouze v těch jsou povinni poslouchat, které se mohou dotýkat řeholních pravidel. A to je poslušnost dostatečná ke spáse. Kdyby však chtěli i v jiných poslouchat, to bude patřit k dovršování dokonalosti, pokud ovšem ona nejsou proti Bohu nebo proti řeholní profesi, poněvadž taková poslušnost by byla nedovolená. Tak tedy lze rozlišovat trojí poslušnost: jednu dostačující ke spáse, která poslouchá v těch, k nimž je zavázána, jinou dokonalou, která poslouchá ve všech dovolených; jinou nerozvážnou, která poslouchá také v nedovolených.“ 

   Poslušnost nedovolenou známe z procesů po II. světové válce, kdy se řada nacistů odvolávala na poslušnost a byli odsouzeni a poučeni, že příkaz ke zločinu se poslouchat nemá. Poslušnost Boha a z ní dobrou neposlušnost lidí máme v Ex. 1,17: „Porodní pomocnice se bály Boha a neučinily dle rozkazu faraona, nýbrž nechávali chlapce na živu.“ Plodem špatné poslušnosti potratového zákona nerespektujícího: „Nezabiješ!“, je podle dostupných údajů od roku 1957 do roku 2012 přes 3 milióny usmrcených dětí! Byla zabity, protože chyběla bázeň Boží, jak ji měly porodní pomocnice ve Starém zákoně (Ex 1,17). Porušování Božího zákona poslušností nemravných lidských zákonů o potratech, rozvodech anebo homosexuálním manželství nenechá Bůh bez trestu. Tento negativní stav odmítání pravdy od Boha, budující dobré lidské vztahy, je opak toho, co první papež sv.Petr napsal v I Petr 1,22: „Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.“ 

    Se zavedením podávání na ruku bratrské lásky nepřibylo, protože motivem nebyla poslušnost vůči pravdě. P.Filip Stajner doložil textem instrukce Memoriale Domini nepravdivost tvrzení pana kardinála Vlka v oběžníku pražské diecéze 2/98 z 5.2.1998, kde je podávání na ruku vysvětleno instrukcí Memoriale Domini. Místo uznání nepravdivosti argumentů je podávání na ruku bráno k roku 2012 jako prubířský kámen poslušnosti, a proto komár nepodávání Eucharistie na ruku se silně cedí a velbloud přestupování Božích přikázání se přitom klidně polyká. Sv. Tomáš Akvinský v Summa teologická II-II,10 učí: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat. Neboť i samo učení katolických učenců má autoritu od Církve. Proto je třeba více se držet autority Církve než autority Augustina, Jeronýma nebo jiného teologa. Zvyk Církve však nikdy neměl, že se křtily děti Židů proti vůli rodičů.“ Analogicky platí, že i u ostatních svátostí je autoritou zvyk Církve. 

   Zvyk Církve v podávání Eucharistie zkoumal biskup Athanasius Schneider a napsal studii Cum amore et timore, která byla zveřejněna v L´Osservatore Romano. Dočteme se tam: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Dále píše, proč protestanté zavedli příjímání ve stoje a na ruku: „První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou. Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče. V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta.“ V přednášce Nová evangelizace a svatá liturgie 15.ledna 2012 v Paříži biskup A.Schneider uvádí podávání na ruku jako jednu z pěti ran liturgie a jak vzniklo z neposlušnosti: „Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky.“ 

   Církev nezačala ani nekončí s diecézním biskupem přítomné chvíle a má se respektovat tradice a zvyk, jak učí sv. Tomáš A. Celé dějiny křesťanství v Čechách a na Moravě(i jinde) se svatými biskupy jako sv. Vojtěch a sv. Metoděj jsou bez podávání na ruku až do konce 20.století. Máme si snad myslet, že nepodáváním na ruku něco podstatného zanedbali? Představme si stav, kdy do 31.prosince 1968 platí v Holandsku stav, že se podává Eucharistie jen do úst a od 1.ledna 1969 se začíná podávat na ruku. Co se stalo s Pánem Ježíšem? Změnil přes noc z 31.prosince na 1.leden svůj názor na stejnou věc a na to, co má platit a kdo je poslušný? 

   Apoštol lásky sv. Jan ve svém třetím listu píše o zneužívání autority k nesprávnému nařizování a trestům: „Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, která rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo, ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo to chtějí dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje. Můj drahý nenapodobuj zlo, ale dobro. Kdo dělá dobro je z Boha. Kdo dělá zlo, neviděl Boha.“ 

   Dobro podle pravdy jako základ pro nařizování a poslušnost uvádí apoštol Pavel v listu Titovi 3,1: „Připomínej všem, ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné.“ 

   Nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů je papež. I. Vatikánský koncil, kap.IV., Pastor aeternus učí kontinuitě papežského učení: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Něco o Janu Pavlu II.

    Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11.kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ 

    Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je  návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet!(srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P.Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku ke jménu „Veliký“. 

    Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá(I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11.kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat a zlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru a dávají prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazují, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska. 

    Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.  

   Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“ 

   Vatikánský rozhlas 25.10.2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi.... musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“ 

    Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II.(a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii(SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl.4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

    Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II.Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“

Z pohanského vojáka světcem

    Sv. Martin je nejvíce znám skrze svůj skutek milosrdné lásky, kdy mečem rozpůlí svůj plášť a dává jej ze soucitu žebrákovi. Tento skutek je spojen se soukromým zjevením. V noci se Martinovi zjevil Spasitel a řekl mu: „Tímto oděvem mně přioděl Martin, ještě nepokřtěný.“ Martin byl ještě nepokřtěný, ale již se připravoval na křest. Rodiče sv. Martina pocházeli z maďarského Szombathely a tam se Martin těmto pohanským rodičům narodil. Tehdejší starověká volnost pohybu umožnila přestěhování do Pavie v severní Itálii. Tam podle vůle otce sv. Martin nastoupil do vojska a byl odveden k jízdnímu pluku do Galie. 

    Jako voják žil ctnostně a ne prostopášně jako ostatní vojáci. Byl velitelem vlídným a laskavým a stejně se choval i k otroku, jehož dostal za sluhu. Ocenění dobrého skutku v soukromém zjevení jej nevedlo k angažovanosti sociálního pracovníka ani k visionářskému poučování. Ve dvaceti letech z vojsky vystoupí a začne sloužit Bohu jako poustevník v samotě po vzoru egyptských poustevníků. Poustevnická samota skýtá prostor především k práci na sobě samém a má řadu úskalí. Sv. Martin vyhledá sv. Hilaria z Poitiersu, aby se zdokonalil v teologii a ctnostech. 

   Z Francie zamíří přes Alpy k rodičům a je přepaden loupežníky. Na dotaz, zda se nebojí sv. Martin odpoví: „Jsem křesťan a nebál jsem se nikdy a v tuto chvíli se bojím ještě méně, neboť Bůh je můj ochránce.“ Tato odpověď lupiče překvapila a propustili jej. Rodiče se vrátili do Pannonie(Maďarska) a po setkání s rodiči se matka stala křesťankou a otec zůstal v pohanské modloslužbě. 

    Doba svobody Církve byla pro sv. Hilaria spojena s vyhnanstvím v Malé Asii. Sv. Hilarius se pevně stavěl proti ariánismu a napsal: „Zle se křivdí svatým věcem, kdyby neměli být proto, že je někteří považují za nesvaté.“ Sv. Martin mu šel při návratu vstříc do Říma, kde se nepotkali. Po setkání se sv. Hilariem v Poitiers dostává od něj pozemek na založení mnišské osady. Po krátkém čase se stal proti své vůli biskupem v Toursu. 

    Jako biskupská rezidence mu slouží dřevěná chýše za městem, kolem které vznikla mnišská osada, v níž se mniši  věnují  modlitbě, ruční práci, opisování knih a přísně se postí. Jako biskup sv. Martin dohlížel na chrámy a lidé na něm pozorovali, jak se chvěje posvátnou bázní, když vstupuje do kostela. Na dotaz, proč se chvěje odpověděl: „Jak se nemám chvět, když vstupuji před Boha, svého budoucího soudce?“ Z pozorování přírody vyvozoval poučení duchovní. Např. když viděl jak ptáci létají nad vodou, aby chytili ryby, řekl: „Podobně jako tito ptáci nepřátelé naší spásy chtějí polapit a zahubit naši duši.“ 

   Když císařský náměstek Avitian chtěl popravovat zajatce, tak za ním šel v noci a protože dům byl uzamčen, tak čekal na schodech. Ráno jej Avitian uviděl a Martin nemusel ani mluvit, Aviatin řekl: „Jdi domů! Vím proč jsi přišel. Udělím milost všem zajatcům.“ 

   Na apoštolských cestách kácel pohanské modly, oltáře, kameny a stromy a těmito skutky projevil věroučnou ráznost. Někteří kněží diecéze sv. Martina měli světského ducha, libovali si v koních a žili prostopášně a biskupu se posmívali. Kněze, kterému domlouval a jenž přesto dál dával špatný příklad chtěl snášet jako Pán Ježíš Jidáše a předpověděl jeho obrácení. Jednalo se jeho nástupce sv. Brikciuse. Také se naplnilo proroctví sv. Martina, že bude mít dost obtíží. Čím kdo hřeší, tím bývá trestán a Brikcius nactiutrhající sv. Martinovi se setkal s pomluvami a nactiutrháním, které nakonec šel řešit u papeže, jehož komise prokázala nevinu Brikciuse. 

    Před smrtí ležel sv. Martin v kajícím rouchu na zemi posypané popelem a řekl: „Křesťanovi nepřísluší jiné lože smrtelné než země popelem posypaná. Synáčkové, dal-li jsem vám někdy jiný příklad, než příklad kajícnosti, chybil jsem.“ 

   Jeho žák Sulpius Severus o něm napsal: „Jaký to byl člověk! Nelze to vypovědět. Práce a námaha ho nezdolaly a neměla ho zdolat ani smrt; nevybral si jedno ani druhé: nebál se umřít ani neodmítal žít. Oči i ruce měl stále pozdvižené k nebi a jeho nepřemožený duch v modlitbě neumdléval. A když ho kněží, kteří se tehdy k němu sešli, prosili, aby dopřál úlevu svému ubohému tělu a obrátil se na bok, řekl: "Nechte mě, bratři, nechte mě hledět raději k nebi než k zemi, aby byl můj duch obrácen směrem k Pánu, neboť se už vydá na cestu." Když to řekl, uviděl nablízku ďábla. A řekl: "Co tu chceš, krvavá bestie? Ze mě, ty bídáku, nic nebudeš mít. Mě přijme náručí Abrahámovo." S těmito slovy odevzdal svého ducha nebi. Martin plný radosti je přijat do náručí Abrahámova. Martin, chudý a skromný, vstupuje do nebe s velikým bohatstvím.“

   Sněm v Tours v roce 461 o sv. Martinovi řekl: „Ačkoli Martin nežil za časů apoštolských, přece nebyl prost darů apoštolských.“ Světci jsou svědci a jsou nadčasoví. Starověký sv. Martina na své cestě víry křesťana neměl oporu a příklad ani v rodině ani v prostředí vojenském a přesto zdárně překonal překážky sekularismu a mravního bahna.

Koncilní dvojznačnosti

    P.Ralpf M.Wiltgen v knize Rýn se vlévá do Tibery - Kronika II.Vatikánského koncilu začíná slovy papeže Pavla VI: „Je jasné, že dějiny tohoto koncilu musí býti napsány podle nejlepších schválených norem, stanovených pro dějepisce dávnými spisovateli. První z nich je tato: „Neodvažuj se říci něco nepravdivého, a zároveň nezamlčuj pravdu. Nechť v tom, co píšeš, není nic, co by vzbuzovalo podezření ze stranictví nebo nevraživosti.“ 

   Pravdu o dvojznačnostech na II.vatikánském koncilu(II.VK) najdeme v kapitole „Předběžná vysvětlující poznámka“. Místo s usměvavým Janem XXIII. se setkáme s plačícím Pavlem VI.: „Potom se jeden z extrémních liberálů dopustil chyby, že písemnou formou upozorňoval na některé z těchto dvojsmyslných pasáží a naznačoval, jak se budou po koncilu interpretovat. Tento text padl do rukou výše zmíněné skupiny kardinálů a generálních představených, jejichž zástupce jej přinesl papeži. Papež Pavel VI. konečně poznal, že byl oklamán. Zdrcen plakal. Co proti tomu podniknout? Jelikož text schématu neobsahoval žádné pozitivně nepravdivé tvrzení, avšak obsahoval dvojsmyslné termíny, dvojznačnost mohla být vyloučena tím, že se připojí k textu pečlivě formulované vysvětlení. To byla geneze předběžné vysvětlující poznámky, připojené ke schématu. 10.listopadu 1964 instruoval papež Pavel bez prodlení svého sekretáře, aby napsal kardinálu Ottavianimu a informoval ho, že je ve schématu stále několik bodů, které je třeba přesněji formulovat. Konkrétněji si přál výslovné prohlášení, že potřebnou a podstatnou složkou kolegiální autority biskupů je souhlas papeže.“ 

    Předběžná vysvětlující poznámka je připojena ke konstituci Lumen gentium: „Komise se rozhodla před rozborem výhrad sdělit následující obecné připomínky. 

1 Sbor (collegium) se nechápe ve smyslu striktně právním, totiž jako skupina sobě rovných, kteří by udělovali svou pomoc předsedovi, nýbrž jako stálá skupina, jejíž struktura a autorita se musí odvodit ze zjevení. Proto se v odpovědi na 12. výhradu výslovně říká o Dvanácti, že je Pán ustanovil „na způsob sboru neboli stálé skupiny“. Srov. též výhradu 53c. – Z téhož důvodu se také sbor biskupů porůznu označuje slovy stav (ordo) nebo těleso (corpus). Paralela mezi Petrem a ostatními apoštoly z jedné strany a nejvyšším veleknězem a biskupy z druhé strany v sobě nezahrnuje to, že apoštolové odevzdali svým nástupcům svou mimořádnou moc, ani, jak je zřejmé, rovnost mezi hlavou a členy sboru; vyjadřuje se pouze úměrnost mezi prvním vztahem (Petr – apoštolové) a druhým vztahem (papež – biskupové). Proto se komise rozhodla v čl. 22 napsat: nikoli týmž (eadem), ale odpovídajícím (pari) způsobem. Srov. výhradu 57. 

2 Členem sboru se někdo stává biskupským svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy sboru (srov. čl. 22, § 1, konec). Při svěcení se dává ontologická účast na posvátných úřadech, jak to nepochybně vyplývá z tradice, i liturgické. Úmyslně se používá slova úřady (munera), a ne moci (potestates), protože toto druhé slovo by se mohlo chápat o moci schopné výkonu (ad actum expeditia). K vzniku takové moci schopné výkonu je nutné, aby hierarchická autorita dodala kanonické neboli právní určení (determinatio). Toto určení může záležet v udělení zvláštního úkolu (officium) nebo v přidělení podřízených a dává se podle norem schválených nejvyšší autoritou. Taková další norma se vyžaduje z povahy věci, protože jde o úřady, které má vykonávat více osob podle Kristovy vůle hierarchicky spolupracujících. Je zřejmé, že se toto „společenství“ (communio) v životě církve uplatňovalo podle dobových okolností, dříve než bylo jakoby kodifikováno v právu. Proto je výslovně řečeno, že se vyžaduje hierarchické společenství s hlavou a členy Církve. Společenství je pojem, který je ve staré Církvi (ale i dnes, zvláště na Východě) ve velké úctě. Nechápe se však ve smyslu nějakého neurčitého citu, ale organické skutečnosti, která vyžaduje právní formu a zároveň je oživována láskou. Proto se komise skoro jednohlasně rozhodla napsat „v hierachickém společenství“. Srov. výhradu 40 a také to, co je řečeno o kanonickém poslání v čl. 24. Dokumenty papežů z novější doby týkající se pravomoci biskupů je třeba vykládat na základě tohoto nezbytného zpřesnění ohledně pravomocí. 

3 O sboru, který neexistuje bez hlavy, se říká, že „je také nositelem nejvyšší a plné moci nad všeobecnou Církví“. To je nutné připustit, aby se nezpochybnila plnost moci římského velekněze. Spolu se sborem se totiž nutně a vždycky rozumí i hlava, která ve sboru neporušeně uchovává svůj úřad Kristova náměstka a pastýře celé Církve. Jinými slovy: nedělá se rozlišení mezi římským biskupem a ostatními biskupy vzatými souhrnně, ale mezi římským biskupem zvlášť a římským biskupem zároveň s biskupy. Protože však nejvyšší velekněz je hlava sboru, může sám činit některé úkony, které biskupům nijak nepřísluší, např. svolávat a řídit sbor, schvalovat pravidla činnosti atd. Srov. výhradu 81. Je to ponecháno na uvážení nejvyššího velekněze, kterému bylo svěřeno do péče celé Kristovo stádo, aby podle potřeb Církve podléhajících dobovým změnám určoval, jak se má tato péče vykonávat, buď osobně, nebo sborově. Římský biskup postupuje při řízení, podněcování a schvalování sborové činnosti podle vlastního úsudku, s ohledem na dobro Církve. 

4 Nejvyšší velekněz jako svrchovaný pastýř Církve může svou moc vykonávat v každé době podle svého uznání (ad placitum), jak to vyžaduje jeho úřad. Sbor sice stále existuje, neuskutečňuje však stále svou činnost v přesném smyslu sborově, jak je známo z církevní tradice. Jinými slovy, není stále „v plné činnosti“ (in actu pleno), nýbrž vykonává sborovou činnost v přesném smyslu pouze občas a vždy jen se souhlasem hlavy. Je řečeno „se souhlasem hlavy“, aby se nemyslelo na nějakou závislost jakoby na někom cizím; výraz „souhlas“ naopak připomíná společenství mezi hlavou a členy a vyjadřuje nutnost úkonu, který přísluší hlavě jako takové. To je výslovně řečeno v čl. 22, § 2 a tam je to také ke konci vysvětleno. Slovo „jedině“ (nonnisi) zahrnuje všechny případy; z toho jasně vyplývá, že normy schválené nejvyšší autoritou se musí vždycky zachovávat. Srov. výhradu 84. Ve všem tom však je zjevné, že se mluví o spojení biskupů s jejich hlavou, nikdy o činnosti biskupů nezávisle na papeži. V případě, že chybí činnost hlavy, nemohou biskupové jednat jako sbor, jak vyplývá z pojmu „sbor“. Toto hierarchické společenství všech biskupů s nejvyšším veleknězem je bezpečně obsaženo v tradici.“ 

     O dvojznačnost říká jeden z vlivných poradců(periti) na II.VK Schillebeckx: „My velmi dobře víme, co děláme, když máme v koncilních schématech dvojznačné formulace. Od nich budeme po koncilu pokračovat.“ 

    Dvojznačnosti v praxi po II.VK Schillebeckx ukáže na Holandském katechismu. Oto Mádr v článku Český ekumenický katolík Teologických textů 5 roku 1981 opěvuje ThDr. Mandla a prozrazuje příklon k rýnské koalici dvojznačností: „Ihned po vyjití holandského katechismu rozpoznal jeho novou kvalitu a jako jeden z prvních pořídil jeho pracovní překlad.“ Úvod k českému překladu dokumentů II. VK pod vedením O.Mádra je od podobně jako Schillebeckx laděného Karla Rahnera, proslulého dvojznačným termínem „anonymní křesťanství“. 

    Dvojznačnosti v terminologii II.VK neměla v plánu teologické komise pod vedením kardinála Ottavianiho, která připravila schémata k jednání II.VK a jenž podle schémat této komise z pověření Pavla VI. vypracoval nápravu dvojznačné kolegiality za textem konstituce Lumen gentium. Tím je dána i cesta k nápravě dvojznačností podle nauky bezpečně obsažené v tradici bez znejistění obsahu víry a mravů. Je známo, že kardinál Ottaviani navrhl prohlášení o „náboženská toleranci“, které rovněž nepřipouští dvojznačnosti jako prohlášení o náboženské svobodě a dekret o ekumenismu. 

    Tvůrci dvojznačností bohužel i pokání chápou dvojznačně a takto se snaží interpretovat i zjevení Panny Marie jako je Fatima, které se vyjadřuje jednoznačně. V obrácení k Bohu, modlitbě a pokání vznikly skrze dvojznačnosti velké dluhy v době po II.Vatikánském koncilu.

Šikmá věž v Pise dává možnost dvojznačných  výkladů

Exorcizovaná voda, sůl a olej

    Rituál posvěcení vody na Wikipedii uvádí tradiční latinskou formuli pro posvěcení, kde chybí modlitba nad solí, smísení soli s vodou a modlitba po smísení exorcizované soli s vodou. Stejné první dvě latinské modlitby jako Wikipedie uvádí i Magie – časopis o všem tajemném, kde jsou návody na způsob užívání, který neodpovídá modlitbám svěcení a toho je třeba se varovat. Pravá tradice svěcení a užívání vody vyžaduje jako běžně každá věc nikoli polovičatost, ale důslednost. 

    Svěcení je celá řada a je přidáno i svěcení oleje. Posvěcení koná  kněz anebo biskup mající vyšší svěcení. Důležitý je úmysl, aby nastalo to, co modlitby vyjadřují. Osobně užívám při stravování pouze exorcizovanou sůl a olej. Jde o svátostiny a o nich je na blogu článek „Užívání svátostin“ Nové svěcení vody v misálu Pavla VI. má jiné slova modliteb a exorcisté(pokud vím) místo těchto nových modliteb užívají tradiční obřad posvěcení vody. Nad vodou je tato kratší varianta: „Bože, z tebe vyvěrá všechen život: Otevři nám živý pramen své milosti a požehnej + tuto vodu, ať jí užíváme na znamení touhy po odpuštění hříchů. Smiluj se nad námi a očisť naše srdce, chraň nás a buď naším útočištěm v každém soužení, abychom vždycky věřili, že jsi s námi. Skrze Krista, našeho Pána. I modlitba nad solí je jiná a s poznámkou: „Uzná-li kněz za vhodné přidávat do vody sůl, požehná ji touto modlitbou: „Prosíme tě, všemohoucí Bože, požehnej + sůl, kterou sypeme do vody jako tvůj prorok Elizeus, ab voda byla zdravá. A dej, ať se touto vodou kropíme na znamení víry, že na nás sesíláš rosu svého Ducha, že jsi vždycky s námi a od zlého nás chráníš. Skrze Krista, našeho Pána. Amen. 

    Tradiční obřad: Adjutórium nostrum in nómine Dómini. R:Qui fecit caelum et terram. Exorcizo te, creatúra salis, per Deum + vivum, per Deum + verum, per Deum + sanctum, per Deum, qui te per Eliséum Prophétam in aquam mitti jussit, ut sanarétur sterilitas aquae; ut efficiáris sal exorcizátum in salútem credéntium; et sis ómnibus suméntibus te sánitas ánimae et córporis; et effúgiat, atque discédat a loco, in quo aspérsum fúeris, omnis phantásia, et nequitia, vel versútia diabólicae fraudis, omnisque spiritus immúndus, adjurátus per eum, qui ventúrus est judicáre vivos et mórtuos, et saéculum per ignem. R:Amen 

Orémus. Imménsam cleméntiam tua, omnipotens aetérne Deus, humiliter implorámus, ut hanc creatúram salis, quam in usum géneris humáni tribuisti, bene + dicere et sancti + ficáre tua pietáte dignéris: ut sit ómnibus suméntibus salus mentis et córporis; et quidquid ex eo tactum vel respérsum fúerit, cáreat omni immunditia, omnique impugnatióne spiritális nequtiae. Per Dominum nostrum.R: Amen.
Exorcizo te, creatúra aquæ, in nomine Dei + Patris omnipoténtis, et in nómine Jesu + Christi, Filii ejus, Dómini nostri, et in virtúte Spiritus + Sancti: ut fias aqua exorcizáta ad effugándam omnem potestátem inimíci, et ipsum inimicum eradicáre et explantáre váleas cum ángelis suis apostáticis, per virtútem ejúsdem Dómini nostri Jesu Christi: qui ventúrus est judicáre vivos et mórtuos et saéculum per ignem. Amen 

Orémus. Deus, qui ad salútem humáni géneris máxima quæque sacraménta in aquárum substántia condidisti: adésto propitius invocatiónibus nostris, et eleménto huic, multimodis purificatiónibus præparáto, virtútem tuæ bene + dictionis infúnde; ut creatúra tua, mystériis tuis sérviens, ad abigéndos daémones, morbósque pelléndos divinæ grátiæ sumat efféctum; ut quidquid in dómibus vel in locis fidélium hæc unda respérserit cáreat omni immunditia, liberétur a noxa: non illic resideat spiritus péstilens, non aura corrúmpens: discédant omnes insidiæ laténtis inimíci; et si quid est, quod aut incolumitáti habitántium invidet, aut quiéti, aspersióne hujus aquæ effúgiat: ut salúbritas, per invocatiónem sancti tui nóminis expetita, ab ómnibus sit impugnatiónibus defénsa. Per Dominum nostrum. Amen. 

Commixtio salis et aquae páriter fiat, in nómine Pa + tris, et Fi + lii, et Spiritus + Sancti. Amen. 

Dominius vobiscum. R: Et cum spiritu tuo 

Orémus. Deus invictae virtútis auctor, et insuperábilis impérii Rex, ac semper magníficus triumphátor: qui advérsae dominatiónis vires réprimis: qui inimíci rugiéntis saevitiam súperas: qui hostiles nequitias poténter expúgnas: te, Dómine, treméntes et súpplices deprecámur, ac pétimus: ut hanc creatúram salis et aquae dignánter aspícias, benignus illústes, pietátis tuae rore sanctifices; ut, ubicúmque fúerit aspérsa, per invocatiónem sancti nóminis tui, omnis infestátio immúndi spiritus abigátur: terórque venenósi serpéntis procul pellátur: et praeséntia Sancti Spiritus nobis, misericórdiam tua poscéntibus, ubique adésse dignétur. Per Dominum nostrum Jesum Christum, Filium tuum: Qui tecum vivit et regnat in unitáte ejúsdem Spiritus Sancti Deus, per ómnia saécula saeculórum. R: Amen 

Překlad výše uvedeného: Exorcisuji tě stvoření soli, skrze Boha + živého, skrze Boha + pravého, skrze Boha + svatého, který přikázal proroku Elizeovi, aby tě hodil do vody, aby byla uzdravena závadná voda, aby ses stala solí exorcisovanou ke spáse věřících. Buď všem, kteří tě požívají uzdravením duše i těla. Z místa, kde bude ponechána, ať odejde každá záludnost, každý přelud, každá lstivost a každý ďábelský klam a každý nečistý duch, vyhnaný skrze toho, který přichází soudit živé i mrtvé i celý svět ohněm. Amen. 

Modleme se: Tvou nesmírnou laskavost všemohoucí, věčný Bože pokorně prosíme, abys toto stvoření soli, které jsi dal k užívání lidskému rodu  milostivě požehnal + a posvětil +. Aby byla všem ke zdraví duše i těla a cokoli s ní přijde do styku(bude pokropeno), ať je uzdraveno ode vší nečistoty, ode všech útoků duchovní zloby. Skrze... 

Naše pomoc je ve jménu Páně. R: Který stvořil nebe i zemi 

Exorcisuji tě stvoření vody ve jménu + Boha Otce všemohoucího, a ve jménu + Ježíše Krista Syna jeho Pána našeho, a v síle Ducha + sv., aby ses stala vodou exorcizovanou k vyhánění veškeré nepřítelovi moci, abys dokázala nepřítele vykořenit a vytrhnout s jeho odpadlými anděly skrze sílu téhož našeho Pána Ježíše Krista, který přichází soudit živé i mrtvé i celý svět ohněm. Amen. 

Modleme se: Bože, který jsi ke spáse lidského rodu nejdůležitější svátosti ustanovil na základě vody, skloň se k našim prosbám a tuto látku připravenou k mnohému očišťování naplň silou svého požehnání, aby sloužila k vyhnání démonů a k zapuzení všech nemocí, a proto každé místo, které bude touto vodou pokropeno, ať odolává každé nečistotě, každé škodlivé věci, ať se v něm neusadí zhoubný duch nebo přízrak, který znečišťuje. Ať jsou zahnány všechny úklady nepřítele, který se skrývá. A cokoli co ohrožuje zdraví obyvatel nebo klid ať pokropením této vody je vypuzeno, aby zdraví těla i duše, jenž bylo dáno skrze vzývání tvého svatého jména bylo chráněno skrze... 

Potom třikrát vsype sůl do vody na způsob kříže a zároveň říká: Smíšení soli a vody ať se stane ve jménu Otce i Syna i Ducha sv. +, +, + 

Modleme se: Bože, Původce nepřekonatelné síly a Králi nepřemožitelného království, vždycky nejvyšší vítězi, který potlačuješ všechny nepřátelské síly, který přemáháš vztek řvoucího nepřítele, který nepřátelské úklady mocně zaháníš, Tebe Pane s bázní a pokorně prosíme, abys na toto stvoření vody a soli laskavě shlédl, dobrotivě je osvítil, rosou své dobroty posvětil, aby kamkoli bude rozptýlena  odtud bylo skrze vzývání tvého svatého jména vyhnáno veškeré pokušení nečistého ducha a daleko zahnány teror jedovatého hada: ať přítomnost Ducha Svatého nám, kteří potřebujeme tvé milosrdenství je vždy nablízku. Skrze...  

    Požehnání oleje: Naše pomoc je ve jménu Páně. R: Který stvořil nebe i zemi Exorcizuji tě, stvořený oleji skrze Boha + Otce všemohoucího, jenž učinil nebe a zemi, moře a vše, co v nich jest.Vyhlaď a přinuť k útěku z tohoto daru oleje každé nepřátelské vojsko, každé ďábelské vojsko, každého vetřelce, každý satanův přelud. Učiň, aby ti, kteří budou užívat tento olej, byli osvobozeni od každé nemoci a od všech úkladů nepřítele ve jménu Boha + Otce všemohoucího, Ježíše + Krista Syna jeho Pána našeho a Ducha + svatého Utěšitele a lásku téhož Pána našeho Ježíše Krista, přicházejícího soudit živé i mrtvé a svět ohněm. Amen 

Pane vyslyš mou modlitbu. R: A volání mé k tobě přijď. V:Pán s vámi R: I s duchem tvým 

Modleme se: Pane Bože všemohoucí, před kterým stojí s bázní zástup andělů, jejichž duchovní službu poznáváme, milostivě shlédni, požehnej + a posvěť + toto stvoření oleje, které jsi z plodu olivy vyvedl a přikázal jím mazat nemocné, aby dosažením zdraví dobrořečili Tobě Bohu živému a pravému. Dej prosíme, aby ti, kteří tento olej v tvém jménu požehnaném + budou užívat byli osvobozeni ode vší ochablosti a slabosti a také od všech úkladů nepřítele byli osvobozeni a byli ochránění od všech protivenství ti, jež nejdražší krev Syna tvého vykoupila, aby jim nikdy neublížilo kousnutí starého hada. Skrze…. A pokropí posvěcenou vodou 

Benedictio olei: Adjutorium nostrum i nómine Dómini. R:Qui fecit caelum et terram 

Exorcizo te, creatúra ólei, per Deum + Patrem omnipoténtem, qui fecit caelum et terram, mare et ómnia, que in eis sunt. Omnis virtus advesárii, omnis exércitus diáboli, et omnis incúrsus, omne phantásma sátanae eradicáre, et effugáre ab hac creatúra ólei, ut fiat ómnibus, qui eo usúri sunt, salus mentis et córporis, in nómine Dei + Patris omnipoténtis, et Jesu + Christi, Filii ejus, Dómini nostri, et Spiritus + Sancti Parácliti, et in caritáte ejúsdem Dómini nostri Jesu Christi, qui ventúrus est judicáre vivos et mórtuos et saeculum per ignem. R: Amen. V:Domine, exáudi oratiónem meam. R: Et clamor meus ad te veniat. V: Dominus vobiscum. R:Et cum spiritu tuo 

Orémus. Dómine Deus omnipotens, cui astat exércitus Angelórum, cum tremóre, quorum servitium spirituále cognoscitur, dignáre respicere, bene + dicere, et sancti + ficáre hanc creatúram ólei, quam ex olivárum succo eduxísti, et ex eo infirmos inúngi mandásti, quátenus sanitáte percépta, tibi Deo vivo et vero grátias ágerent: praesta, quaesumus; ut hi, qui hoc óleo, quod in tuo nómine bene + dicimus, usi fúerint, ab omni languóre, omnique infirmitáte, atque cunctis insidiis inimici liberéntur, et cunctae adversitátes separéntur a plásmate tuo, quod pretióso sángiuine Filii tui redemísti, ut numquam laedátur a morsu antiqui serpéntis. Per eúndem Dóminum nostrum Jesum Christum, Filium tuum: Qui tecum vivit et regnat in unitáte Spiritus Sancti Deus, per ómnia saecula saeculórum. R:Amen Et aspergatur agua benedicta

Medailka sv. Benedikta s textem na ramenech kříže: "Crux Sacra Sit Mihi Lux“ (Svatý Kříž ať mi je světlem) a „Non Draco Sit Mihi Dux“ (Ďábel -  drak - ať mi není  vůdcem). Na okraji jsou začáteční písmená exorcismu: „Vade Retro Satana, Numquam Suade Mihi Vana - Sunt Mala Qua Libas, Ipse Venena Bibas“ (Odejdi pryč satane, nesváděj mě k marnostem; to, co mi nabízíš je zlé,  svůj jed si vypij sám).