neděle 28. července 2013

Kdo je mimo

    Pius XI. v encyklice Qudragesimo anno z roku 1931, článek 130, napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřené, to jest o věčnou spásu.“ Pro značný počet lidí jsou pak ti, kdo drží život z víry, plní kostely a stojí u zpovědnice mimo. Prostředek nahrazuje cíl, když se místo o růstu duchovním a mravním mluví jen o růstu ekonomickém a materiálním. 
  Cílem je spása duše. To napsal první papež sv. Petr ve svém prvním listě 1,9: „Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ CIC z roku 1983 končí kán.1752 „se zřetelem na spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v Církvi.“ V encyklice Lumen fidei papež František I. napsal: „Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž vždycky povolán „utvrzovat bratry“ v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává každému člověku jako světlo na cestu.“ Co když někdo zavrhne světlo víry ? To Lumen fidei neřeší a odpověď dává papež Pavel IV. bulou „Cum ex apostolatus offici i u nejvýše postavených osob : „ § 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů.“ 
  Apoštol Pavel vyznává, jak se ocitl mimo Zákon a cíl vlastního židovské náboženství, Gal 1,13: „Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze a snažil jsem se ji zničit.“ Toto mimo Církev jako sv. Pavel si zvolila většina židů a to i přes studium bible, jak je v Jan 8,39-40: „Zkoumáte Písma, protože vy myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně, ale vy nechcete přijít ke mně aby jste měli život.“ I ten, kdo zkoumá Písmo může být mimo jeho smysl. Podobně ten, kdo se drží tradice může být mimo to, k čemu má vést: „Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského(Mk 7,8).“ Může být i uznávaný exorcista, charismatický uzdravovatel nebo vizionář mimo? Píše o tom evangelium sv. Matouše 7,22-23: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: „Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsem tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů? Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti!“ 
  Apoštol Pavel píše v listu Římanům 2,25-26 kdo je mimo: „Jako žid jsi ovšem na tom lépe, jestliže Zákon plníš. Když však Zákon přestupuješ, ty, žid, jsi jako pohan. Jestliže tedy pohan zachovává předpisy zákona, copak nebude považován za žida?“ Obdobou je myšlenka sv.Augustina, O křtu proti donatistům: „Jako lze v katolické církvi nalézt to, co není katolické, tak je možné najít něco katolického mimo církev.“ V článku 14 konstituce Lumen gentium je o katolických věřících, kteří jsou v nebezpečí být mimo spásu: „Ať si však jsou všichni synové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.“ 
  Vzhledem k tomu, že koncilní texty nikde nežádají oltář čelem k lidu, tak nemůže být mimo II.vatikánský koncil ten, kdo neslouží mši svatou čelem k lidu, ale slouží obrácen k východu. Mimo koncil nemůže být bratrstvo Pia X. a jeho zakladatel arcibiskup Lefebvre kvůli sloužení tradiční mše svaté. Vždyť článek 4 konstituce o liturgii ji žádá: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 
  Při jednom setkání mi ředitel školy tvrdil, že dodržuje Desatero a při rozhovoru se zmínil o tom, že je ateista. Dostal odpověď, že jako ateista Desatero nesplní, protože prvním příkaz je věřit v jednoho Boha. Je pravda, že Desatero je možné plnit zčásti, ale list Jakubův varuje, Jak 2,10-11: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ.“ Tak jako mimo Desatero je ateista, tak je mimo Desatero ten, kdo porušuje kterékoli přikázání. A je nejen mimo víru, ale i zdravý rozum, který proti Desateru nebrojí. Proto i nepokřtění lidé zdravého rozumu odmítají umělé potraty, homosexuální život a podvody. 
  Předmluvou knihy sv. Františka Saleského O lásce k Bohu se ztotožňuji s jeho pokornou a poslušnou vůli nebýt mimo: „Z celého srdce podřizuji navždy své spisy i svá slova a své činy úsudku svaté katolické Církve římské u vědomí, že ona je sloupem a oporou pravdy (I Tim 3,15), v níž se nemůže ani zmýlit, ani zakolísat; dále u vědomí toho, že „nikdo nemůže mít Boha za Otce, kdo by neměl Církev za Matku“(výrok snad sv. Augustina).“ 
  Panna Maria, přemožitelka všech bludů byla mimo bludy a hříchy, a proto je Církví vedenou papeži dávána jako vzor pro ty, kdo nechtějí být mimo Boží království. 

neděle 21. července 2013

Písmo svaté o utrpení

   Když jsem listoval před více lety v marxistickém filozofickém slovníku  od více než sta autorů, tak mě překvapilo, že tam není heslo utrpení, asi pro vidinu blízkého ráje na zemi. Na zemi ráj dosud není. Starozákonní kniha Job se zabývá utrpením spravedlivého a píše o utrpení všech, Job 5,7: „Člověk se rodí, aby trpěl, pták, aby létal.“ 
  Ve mši sv. je v kánonu zmínka o blaženém utrpení Pána Ježíše. K utrpení se může člověk stavět různě a není snadné, aby jako u Pána Ježíše, Panny Marie a svatých bylo blažené. Duchovní křižovatku ukazuje evangeliu sv. Matouše v 16. kapitole, kde apoštol Petr na slova, že Mesiáš bude muset mnoho trpět,  reaguje odmítnutím a slyší, Mt 16,23-24: „Jdi mi z očí satane! Pohoršuješ mne, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské. Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mě!“ Evangelia nám také píší o vyznání apoštola Petra, jak zůstane věrný i v utrpení, Mk 14,31: „I kdybych měl jít s tebou na smrt, nezapřu tě!“ a následném zapření pro neschopnost trpět. Když přijde utrpení, tak není o překvapení nouze. Spíš člověk zklame než obstojí. Možnost utrpení se opakuje. Apoštolu Petrovi je předpověděno, Jan 21,18: „Amen, amen, pravím ti: dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ 
  Proměna sv. Petra a ostatních apoštolů je ve Skt 2,40-41: „Zavolali tedy apoštoly – dali je zbičovat – a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří.“ 
  V Písmu sv. najdeme řadu míst o utrpení. Důvěru vyjadřuje žalm 36,39: „Spása spravedlivých přichází od Pána; obráncem jejich je v čas soužení.“ 2 Kor 1,9-10: „Dokonce jsme sami nad sebou už vynesli rozsudek smrti. Ale to všechno se stalo proto, abychom nespoléhali sami na sebe, nýbrž na Boha, který křísí mrtvé. On nás už z tolika nebezpečí zachránil a také zachrání.“ l Sol 2,2: „Naopak po všem tom utrpení a urážkách, které jsme, jak víte, přestáli v Filipech, odvážili jsme se s důvěrou v našeho Boha kázat vám radostnou Boží zvěst i přes mnohý těžký zápas." Zj 2,10: „Nic se neboj utrpení, které na tebe čeká: ďábel se chystá k tomu, že některé z vás uvrhne do žaláře, abyste byli vyzkoušeni a budete mít soužení deset dní. Buď věrný až do smrti, a dám ti za odměnu život.“ Zj 13,10: „Kdo je určen do zajetí, půjde do zajetí. Kdo je určen na smrt mečem, bude zabit mečem. V tom je základ trpělivosti a důvěry křesťanů.“ 
  Nutnost spojit s důvěrou pokoru je v 1 Kor 10,12-13: „Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Zkoušky, které na vás přišli, jsou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředek, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet.“ Zvláště v utrpení platí Jan 15,5: „Beze mne nemůžete činit nic.“ Ef 6,10: „A tak hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti.“ 
  Utrpení není cílem, v Řím 8,18 je: „Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ 
  Utrpení jako prostředek k oslavení, Mk 9,31: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dny vstane.“ Lk 24,26: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy.“ Skt 14,22: „Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme.“ Mt 24,13: „Kdo však vytrvá až do konce bude spasen.“ Jak 1,12: „Blaze muži, který ve zkouškách vydrží. Když se osvědčí, dostane za odměnu život, jak to (Pán) slíbil těm, kdo ho milují.“ 1 Pt 5,10: „Když teď nakrátko snesete utrpení, Bůh, dárce veškeré milosti, který vás pro (zásluhy) Krista Ježíše povolal ke své věčné slávě, sám vás zdokonalí, utuží, utvrdí a upevní.“ 2 Sol 1,4-5: „V tom se právě ukazuje spravedlivý Boží soud: tak máte být uznání za hodné Božího království, pro které trpíte.“ Žid 12,4: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“
  Nezamlčování utrpení je v Mt 24,9: „Budou vás mučit a zabíjet, u všech národů budete pro mé jméno v nenávisti.“ Mt 24,22: „A kdyby ty dny nebyly zkráceny, nikdo by se nezachránil. Ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.“ Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí (1 Jan 3,13). I Sol 3,4: "Již tehdy, když jsme byli u vás, předem jsme vám říkali, že nás čeká soužení."
  Utrpení jako dar Kol 1,24: „Já nepohrdám Boží milostí Raduji se z toho, protože na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Má z toho prospěch jeho tělo, tj. Církev.“ Fil 1,29: „Vám se dostalo té milosti, že smíte v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět.“ 
  Dobrý příklad, Jan 19,17: „On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota.“ Gal 2,19-21: „Spolu s Kristem jsem ukřižován: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.“ Sv. Petr píše, 1 Pt 2,21: „Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.“ Kol 4,3-4: „Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abychom mohli hlásat tajemnou (pravdu), to je Krista – kvůli tomu jsem teď v žaláři; vyproste mi, abych ji rozhlásil tak, jak je to moje povinnost 2 Tim 1,8: „Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.“ Žid 10,39: „My přece nepatříme k těm, kdo se ze strachu vzdalují, a tak jsou k záhubě, ale k těm, kdo věří, a tím si zachrání život.“ 


neděle 14. července 2013

Bázeň Boží

    13. července 1570 Pius V. v úvodu k misálu píše: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Proč je toto nedbáno? Cožpak neznáme slova evangelia: „Ani ty se nebojíš Boha?(Lk 23,40)“ Ani ty se nebojíš s takovou snadností pohrdat tím, co tak důrazně Pius V. prohlásil? Ten, kdo bez bázně koná opak toho, co je tak důrazně předloženo si bude ještě drzeji počínat u věci, co tak důrazně dány nejsou jako kněžský oděv nebo modlitba růžence. 
  Skutky apoštolů nám bázeň Boží ukazují jako charakteristický rys doby apoštolů, Skt 9,31: „Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se rozvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého.“ Nedivme se, že bez bázně Boží Církev upadá. Jaké místo má v charismatickém hnutí bázeň před Pánem a dar bázně Boží? „Co čekáš od Ducha Svatého?“ Nezapomeň na bázeň Boží! Chvalozpěv ze mše svaté: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů…“ je u proroka Izaiáše v 6.kap., který na něj reaguje bázní: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Očištění rtů proroka Izaiáš je do tradiční liturgie převzato k modlitbě před hlásáním evangelia: „Očisti srdce moje a rty mé, všemohoucí Bože, jenž jsi rty Proroka Izaiáše žhavým uhlem očistil; rač mně tak svým milostivým slitováním očistit, abych důstojně svaté Evangelium tvé zvěstovat mohl.“ 
  Bázeň jako mocný prostředek k bohumilému životu je na mnoha místech v Písmu svatém. Josue 24,14: „Nyní tedy se bojte Hospodina a služte mu celým a dokonale upřímným srdcem.“ Podobně prorok Samuel, 1 Sam 12,24: „Bojte se tedy Hospodina a služte mu upřímně a celým srdcem.“ Žalm 110,10 spojuje moudrost s bázní Boží: „Počátek moudrosti je bát se Hospodina, velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!“ Nedivme se, že když chybí bázeň Boží, tak místo lidí moudrých máme chytráky. Kniha Sirachovec 1,20: „Bázeň před Hospodinem je kořen moudrosti a dlouhý věk je její ratolestí.“ Stavění bázně proti lásce odmítá Sir 25,16(Vulgata): „Bázeň Boží je počátek lásky k němu.“ Láska spočívá v tom, nedělat to, co milovaná bytost nechce. Vzhledem k Bohu bázeň vede k odmítání hříchu, Sir 1,27(Vulgata): „Bázeň Boží zapuzuje hřích.“ Je možné důvěřovat tomu koho se bojím? Sir 2,7 to žádá: „Kteří se bojíte Pána, důvěřujte mu.“ 
  Nový zákon nás vybízí k bázni ve Fil 2,12: „Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy.“ Vzor Boží bázně, Panna Maria, ve svém chvalozpěvu oznamuje, Lk 1,50: „Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.“ Apoštol Pavel v listu Židům 12,29 vybízí: „Projevujme proto vděčnost tím, že budeme Bohu sloužit tak, jak se mu to líbí: s bázní a uctivostí.“ Bázeň Boží je mezi dary Ducha Svatého uváděna na posledním místě, ale nemá mít poslední místo v duchovním životě, tak jako prosba modlitby Otčenáš „zbav nás od zlého“ není, ač na posledním místě, nejméně důležitá. Sv. Benedikt ve své Řeholi vybízí: „ať jsou z lásky plní bázně před Bohem.“ Bázeň Boží je dobrou ochranou před úklady zlého ducha a vede k životu v milosti posvěcující. 
  Sv. Ignác z Loyoly v Pravidle církevního smýšlení 18 píše: „Ačkoli je nade vše cenit horlivou službu Bohu, Pánu našemu, konanou z čisté lásky, přece musíme velmi chválit bázeń před jeho Božskou Velebností, neboť nejen bázeň synovská je věc zbožná a přesvatá, nýbrž kde člověk nenabude jiného lepšího a užitečnějšího i bázeň služebná mu velice pomáhá, aby vyšel ze hříchu smrtelného, a když z něho vyjde, přijde snadno k bázni synovské, jež je veskrze příjemná a milá Bohu, Pánu našemu, poněvadž je spojena s láskou k Bohu.“
  V liturgii sv. Jana Zlatoústého je před svatým přijímáním výzva: „S bázní Boží a s vírou přistupte.“ Přistupování s bázní Boží je ochrana před svatokrádežným přijetím Těla Páně. Kdo bázeň Boží anebo pravou víru nemá, ať nepřistupuje. Toto platí i ostatních svátostí: svatého křtu, manželství, biřmování, kněžství, svátosti pokání a nemocných. Bázeň Boží jako základ výchovy žádá starokřesťanský list Barnabášův: „Nezřekneš se svého syna ani své dcery, ale od mládí je budeš učit bázni Boží.“ Pokud rodič může říci: „Moje děti žijí v bázní Boží“, tak splnil svůj výchovný úkol. Ve stejném listu čteme: „Nebudeš nestálý ani obojetný.“ Je moje bázeň Boží stálá? 
   Bázeň Boží rozděluje lidi i anděly. Proč svatý Michael poráží zlého ducha? Jeho jméno „Kdo jako Bůh?“ v sobě nese bázeň Boží, v níž se postavil andělu, který byl v hierarchii andělů výše. S posvěcením 5m sochy sv.Michaela ve vatikánských zahradách 5.7.2013 se společnou účastí papeže Františka I. a Benedikta XVI. je vhodné obnovit i úctu ke svatému Michaelovi. Jsou litanie ke sv. Michaelu. Lev XIII. zavedl po každé mši svaté modlitbu ke sv. Michaeli. V tradiční liturgii má sv. Michael významnější místo, protože je vzýván v úkonu kajícnosti a má svůj vlastní svátek. 
                                             

neděle 7. července 2013

Křesťanská politika

    Křesťanská politika se dělá slovem a životem a bezpečným vzorem jsou svatí. Na počátku abecedy a písmena „A“ nalezneme Anglii a sv. Alfreda(+ 901). Byl to anglický král, o němž píše Izidor Vondruška v Životopisech svatých, jak zvelebil válkou zpustošenou zemi, vyhubil loupežnictví na souši i na moři a zajistil takovou bezpečnost v zemi, že se zlatých náramků rozvěšených na zkoušku u cest nikdo nedotkl. Sv. Alfred si rozdělil den na tři části: jednu obětoval Bohu, druhou úřední činnosti a třetí spánku a zábavě. Jsou i další svatí panovníci ze země na počátku abecedy, Anglie:
 Sv. Edmund, začal vládnout v patnácti letech tak, že netrpěl pochlebování a o potřebách lidu se snažil přesvědčit na vlastní oči. Byl otcem chudých. Padl do zajetí a prohlásil, že křesťanská víra je mu milejší než život. Po zmrskání byl sťat v roce 870. 
Sv. Edgar(+ 975), byl nazýván druhým Šalomounem a moudře vládl. Podobně jako Šalomounovi mu jeho moudrost nestačila na čistý vztah k ženám. Za zneužití panny konal pokání a založil také kající klášter. 
Sv. Eduard, si jako heslo a životní úkol zvolil: „Čest a sláva Boží, spása poddaných“. Probodl jej 18.3.978 služebník jeho macechy, která chtěla mít králem svého syna. Jiný svatý Eduard(+ 1066) budoval právní řád tak, že saské a dánské zákony opravil podle křesťanských zásad a vydal je pod názvem: „Zákoník Eduarda Vyznavače“. Dbal na to, aby se každému poddanému dostalo spravedlnosti a ochrany od úřadů. Chudým lidem dával tak štědře podporu, že velmožové z obavy, aby král netrpěl nedostatkem se rozhodli mu přispívat dobrovolnou daní. Král s poděkováním toto odmítl. Vynikal úctou k Panně Marii a Janu Křtiteli.
    Křesťanský politik se pozná i podle závěti, kterou dává. Ze závěti sv. Ludvíka IX., krále Francie (+ 1270): „Nejdražší synu, především ti dávám naučení, abys miloval Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou silou, neboť bez toho není spásy. Synu, musíš se vyhýbat všemu, o čem víš, že se to Bohu nelíbí, to znamená každému smrtelnému hříchu. Raději musíš strpět všechna možná muka, než abys udělal nějaký smrtelný hřích...Měj soucitné srdce vůči chudým, ubohým a trpícím, podle možnosti jim poskytuj pomoc a útěchu...Buď poslušně oddán naší matce římské Církvi a nejvyššímu veleknězi jako duchovnímu otci. Usiluj o to, aby byl z tvé země vymýcen každý hřích, a zvláště rouhání a bludy.“ 
   Ze závěti uherského krále sv. Štěpána (+1038): „Nejdražší synu, především ti přikazuji, radím a kladu na srdce: Chceš-li dělat čest královské koruně, uchovávej a opatruj katolickou a apoštolskou víru tak pečlivě, abys dával příklad všem, které ti Bůh podřídil. Pak tě budou všichni, kdo konají službu Církve, po zásluze nazývat skutečným mužem křesťanské víry, bez níž – to buď jist – nebudeš považován za křesťana nebo syna Církve. V královském paláci má hned po víře místo Církev. Založil ji Kristus a on je její hlavou. Potom jeho údy, totiž apoštolové a svatí Otcové, ji dále sázeli, pevně budovali a šířili po celém světě. A ačkoli Církev stále rodí nové potomstvo, má na jistých místech už starou tradici...A také buď statečný, aby ses nevynášel, když se ti něco podaří, ani nebyl v protivenství skleslý. Buď také pokorný, aby tě Bůh povýšil v tomto i budoucím světě“ 
   V časopisu Řád P.ing. Karel Dachovský v čísle 2/2013 píše, jak maďarský premiér Orban vědomě navazuje na svatého Štěpána: „První věta nové maďarské ústavy začíná slovy: „Bože žehnej maďarskému lidu!“ Prvním slovem ústavy je Bůh. Prvním králem Maďarska byl před tisícem let svatý Štěpán. Když mu zemřelo dítě a neměl dědice, nabídl korunu Maďarska Panně Marii. Nenabídl ji ani zahraniční mocnosti ani finanční instituci. Zavedli jsme novou ústavu, abychom čelili trendům a silám, které chtějí podkopat křesťanskou kulturu, křesťanskou civilizaci a křesťanské hodnoty. Víme, že z toho bude konflikt. Síly podkopávající křesťanství jsou silné a dobře organizované. Jsou určujícím faktorem v Evropě. Evropa se řítí do stavu, kdy nebude náboženství, národní vůle se bude muset podřídit nadnárodním formacím a rodiny budou nahrazeny individualitami. To je dominantní intelektuální trend v současné evropské politice. Našim „hříchem“ je, že jsme si dovolili začlenit do ústavy, že víra, Církev, národ a rodina nenáleží k minulosti, ale k budoucnosti. Proto nenávistný útok proti maďarské ústavě a jejím tvůrcům. Zakusili jsme to.“ 
   Svatý Jan Bosko nebyl politik a prohlásil: „Moje politika je politika Otčenáše.“ Politiku Otčenáše dělali všichni svatí. Pro dobré vzory je třeba jít tam, kde jsou a to i do vzdálených zemí a vzdálené minulosti. 
Klášter na hoře sv. Martina(Pannonhalma) je v Maďarsku obdobou Velehradu