Mnoho není všechno

    Katolický týdeník z 27.3.2007 v článku "Za všechny, nebo za mnohé?" napsal: „V papežově předmluvě je řeč o tom, že od vydání listu by se měly překlady držet nového znění „za mnohé“ a do dvou let by mělo dojít k této změně ve všech mešních textech.“ Tento příkaz nebyl naplněn ačkoli „za mnohé“ není nové, ale odpovídá tradici a II.Vatikánský koncil tuto změnu nežádá. V závěru uvedeného článku je: „V důsledku…ke komu se bude do budoucna církev obracet a kdo pro ni budou „ti mnozí“. 

   Pokud jde o bohoslužbu, tak tou se Církev obrací jen na své členy, a proto liturgie sv. Jana Zlatoústého odmítá katechumeny před bohoslužbou oběti: „Kdo jste z počtu katechumenů, odejděte! Katechumeni, odejděte! Kdo jste katechumeny, odejděte! Nikdo z katechumenů zde nezůstávej! Věrní, opět a opět v pokoji k Hospodinu modleme se.“ Lidé zpracovaní frázemi o diskriminaci nejsou schopni hájit zdravou zásadu, že mše svatá není pro všechny bez rozdílu. 

   Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické(ST) III, 79 píše: „Jako utrpení Kristovo prospívá co do postačitelnosti všem na odpuštění viny a dosažení milosti a slávy, ale účinek má pouze v těch, kteří jsou spojeni s utrpením Kristovým vírou a láskou, tak i tato oběť, která je památkou utrpení Páně, má účinek pouze v těch, kteří se spojují s touto svátostí vírou a láskou. Augustin píše Renatovi: „Kdo by obětoval tělo Kristovo než za ty, kdo jsou údy Kristovými“. Proto také není v mešním kánonu modlitba za ty, kteří jsou mimo Církev. Příslušníkům Církve prospěje více nebo méně podle způsobu jejich zbožnosti.“ O rozdílu v účinku je v ST III,79: „Prospívá tato svátost přijímajícím i na způsob svátosti i na způsob oběti, protože se obětuje za všechny přijímající. Modlí se v mešním kánonu: „Kdokoli z této účasti oltáře přijmeme přesvaté tělo a krev tvého Syna, buďme naplněni veškerým nebeským požehnáním a milostí“. Jiným, kteří nepřijímají, prospívá na způsob oběti, pokud se obětuje za jejich spásu. Modlí se v mešním kánonu: „Vzpomeň, Pane, své služebníky a služebnice, za něž ti podáváme nebo kteří ti podávají tuto oběť chvály, za sebe i za všechny blízké, za vykoupení svých duší a naději na spásu“ 

   Biskup Kupka v knize O mši svaté píše: „Jak řečeno, zjednal Kristus Pán svou smrtí možnost spasení (vykoupení objektivní). Je nyní otázka, kterak a kdy tato možnost u jednotlivých lidí se uskutečňuje(vykoupení subjektivní). 

    O vykoupení objektivním a subjektivním píše Pius XII. v Mediator Dei v článcích 75-78: „Apoštol národů pak, prohlašuje přehojnou plnost a dokonalost oběti kříže, praví, že Kristus jednou obětí zdokonalil navždy ty, kteří se posvěcují (Srv. Žid. 10,14). Zásluhy této oběti, poněvadž jsou nekonečné a nesmírné, nemají hranic: zasahují veškeré lidstvo všech časů a všech míst, poněvadž je zde knězem a obětním darem Bohočlověk, protože jeho oběť a také jeho poslušnost vůle věčného Otce byla naprosto dokonalá a protože on sám chtěl umřít jako Hlava lidského pokolení. „Viz jak se projednává naše vykoupení: Kristus visí na dřevě: viz za jakou cenu kupuje: …krev prolil, za svou krev koupil, koupil za krev nevinného Beránka, koupil za krev jediného Syna Božího. Kupcem je Kristus; majetkem je celý svět.“ (Sv. Augustin, Enarr. in Ps. 147, n.16). 

76.Toto vykoupení však nedosahuje ihned svého plného účinku; je nutné, aby Kristus, když vykoupil svět nejdražší cenou sebe samého, se ujal skutečného a plného vlastnictví lidských duší. Proto, aby bylo pro každého jednotlivce a pro všechna pokolení až do konce věků dokonáno vykoupení a spasení a aby bylo Bohu milé, je naprosto nutné, aby se každý dostal do živého spojení s obětí kříže a tak, aby mu byly přivlastňovány zásluhy, které z ní plynou. Lze říci, že Kristus zřídil na kalvárii očistnou a spásonosnou nádrž, kterou naplnil svou prolitou krví: neponoří-li se však lidé do jejich vln a tam se ze skvrn svých hříchů neočistí, pak zajisté nemohou být očištěni a spaseni. 

77. Aby se tedy krví Beránkovou očistili jednotliví hříšníci, je nutná spolupráce věřících. Třebaže Kristus, povšechně řečeno, usmířil s Otcem celé lidské pokolení svou krvavou smrtí, přece chtěl, aby všichni přistupovali a byli přiváděni k jeho kříži a to především skrze svátosti a eucharistickou oběť, a tak aby dosáhli spásonosných plodů, které on získal na kříži. Touto činnou a osobní účastí se jednak údy denně více připodobňují své božské Hlavě, jednak také spása prýštící z Hlavy se vlévá do údů, takže každý z nás může opakovat slova svatého Pavla: „S Kristem jsem ukřižován; žiji pak již nikoli já, nýbrž žije ve mně Kristus“. (Gal. 2,19,20). Jak jsme již při jiné příležitosti stručně a případně řekli, Ježíš Kristus, „umíraje na kříži daroval své Církvi nesmírný poklad vykoupení, aniž ona k němu nějak přispěla; když se však jedná o rozdělování tohoto pokladu, nejen že se sdílí se svou neposkvrněnou Snoubenkou o tuto posvátnou činnost, nýbrž chce, aby vyrůstala jaksi i z jeho přispění“. (Encyklika Mystici Corporis, 29.6.1943). 

78. Vznešená oběť oltářní je výtečným nástrojem, kterým se rozdělují věřícím zásluhy plynoucí s kříže božského Vykupitele; „kdykoliv se slaví památka této oběti, koná se dílo našeho vykoupení“ (Římský misál, sekreta 9. neděle po sv. Duchu). Mešní oběť nejen že nezmenšuje důstojnost krvavé oběti, nýbrž spíše, jak říká Tridentský sněm (Srv. sezení 22, hl. 2 a kánon 4), zdůrazňuje její nutnost. Zatím co se každodenně obětuje, napomíná nás, že není jiné spásy, leda v kříži Pána našeho Ježíše Krista; (Srv. Gal. 6,14), že však Bůh sám chce pokračování této oběti „od východu slunce až na západ“ (Mal. 1,11), aby nebyl nikdy přerušen hymnus chvály a díků, který lidé dluží Tvůrci proto, poněvadž potřebují jeho neustálé pomoci a potřebují krev božského Vykupitele k smytí hříchů, které urážejí jeho spravedlnost.“ 

      Lidé mají svobodnou vůli a být přesvědčen, že všichni lidé svojí vůli chtějí plnit Boží vůli a získat pro sebe spásu a nebe považuji za blud, který je základem neochoty užívat „za mnohé“, „pro multis“. Za slovy „za všechny“ je pak ukryto mínění o nutně prázdném peklo. Snaž se být mezi mnohými co dojdou spásy a pros často podle modlitby z kancionálu po křížové cestě: „Pane Ježíši, nedopouštěj, aby Tvá nejdražší krev byla pro mne vylita nadarmo a Tvé svaté umučení pro mou duši zmařeno.“

Vyznání víry sv. Atanáše

    Náš věrozvěst sv. Cyril si zvolil jako svého učitele sv. Řehoře Naziánského. V životopisech svatých I. Vondruška uvádí o sv. Atanáši slova sv. Řehoře Naziánského: „Chválit Athanasia je chválit ctnost.“ Logicky k cyrilomedotějské víře patří svatý Atanáš. Ten píše o koncilu v Nicei, Epistula ad Afros, 1: ”Nicejské vyznání víry znamená více, samo o sobě je dostatečným pro vyvrácení veškeré hereze a zabezpečení trvání církevní doktríny.“ V Epistulae ad Serapionem napsal o tradici: „Právě tato tradice, učení a víra všeobecné Církve byla od počátku kázána apoštoly a uchována církevními Otci. A na ní byla Církev založena; a pokud ji někdo opustí, neměl by se již nadále nazývat křesťanem.“ 

   Sv. Atanáš, sloup pravověrnosti, byl patriarchou Alexandrie v době největší moci ariánů, kteří odmítali u Krista, že je Bůh. Většina biskupů a císař v době sv. Atanáše smýšlela ariánsky a ti na koncilu v Tyru roku 335 sesadili sv. Atanáše. Atanáše se zastal papež Július I. Za papeže Libéria byl Atanáš odsouzen na sněmu v Arles, což pod nátlakem uznali i papežští legáti. Na koncilu v Miláně v roce 355 odsouzení Atanáše Libérius nepřijal a šel proto do vyhnanství, kde pak s odsouzením souhlasil, a tak sv. Atanáše exkomunikoval. Po návratu z vyhnanství v Beroi do Říma papež Libérius odmítl ariánskou synodu v Rimini 359 a požadoval nicejské vyznání, za něž sv. Atanáš celý život bojoval. Sv. Atanáš napsal dopis katolíkům, kteří trpěli od heretických ariánů toto: „Kéž vás Bůh utěší. Vím navíc, že nejen tato věc vás rozesmutňuje, ale také skutečnost, že zatímco jiní získali kostely násilím, vy jste v této chvíli vypuzeni ze svých míst. Protože oni vlastní místa, ale vy vlastníte apoštolskou víru. Oni jsou, to je pravda, na místech, ale mimo pravou víru, zatímco vy jste skutečně mimo místa, ale víra je ve vás. Zvažme, co je větší - místa nebo víra? Jistě víra.“ Tento smutný stav víry v době po nicejském koncilu se podobá stavu po II. Vatikánském koncilu a sv. Atanáš neústupností ve věcech víry ukazuje správné řešení. 

Vyznání víry sv. Atanáše QUICUMQUE – KDOKOLI: „Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost. Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni. Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí. A v této Trojici není nic dřív nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici. K věčné spáse je však pro člověka potřebné, aby pevně věřil i ve vtělení našeho Pána Ježíše Krista. Je totiž správná víra, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumové duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem a člověkem, nejsou dva Kristové, nýbrž je jen jeden Kristus. Je jeden nikoli proto, že by se božství stalo tělem, nýbrž proto, že lidství bylo přijato do Boha. Zcela a pouze jeden, nikoli ve spojených podstatách, nýbrž v jednotě osoby. Neboť jako rozumová duše a tělo jsou jeden člověk, tak Bůh a člověk jsou jeden Kristus. Ten trpěl pro naši spásu, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých; vystoupil na nebesa, sedí po pravici všemohoucího Otce a odtud přijde soudit živé i mrtvé. Při jeho příchodu všichni lidé musejí vstát se svými těly, dostanou odplatu za své činy. Kdo konali dobro, půjdou do věčného života, kdo však zlo, půjdou do věčného ohně. Taková je katolická víra. Kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen. Amen.“ 

    Spor jak věřit v Krista a spor jak věřit v Pannu Marii jsou spojené nádoby. Na efeském koncilu 431 byl odsouzen cařihradský patriarcha Nestorius, protože odmítal u Panny Marie titul Bohorodička. Protagonista odsouzení Nestoria byl sv. Cyril, patriarcha Alexandrie, který jako autoritu uvádí sv. Atanáše v Epistula 1: „Je mi nesmírně divné, jak vůbec někdo může opravdu pochybovat, má-li se svatá Panna nazývat Bohorodičkou. Vždyť jestliže Ježíš Kristus náš Pán je Bůh, proč bychom upírali svaté Panně, která ho porodila, titul Rodičky Boží? Tuto víru nám přece předali již svatí apoštolé, byť se o tomto názvu nezmiňují, a takto nás učili také svatí otcové. Tak například náš otec Atanáš, slavné paměti, když napsal dílo o svaté a soupodstatné Trojici, ve třetí části často jmenuje svatou Pannu Bohorodičkou.“ Svatý Atanáš psal proti bludařům a v životopise svatého Antonína ukázal vzor křesťanského života. V tradiční liturgii je nejčastěji užívána ve mši svaté preface o Nejsvětější Trojici, která má podle vyznání Quicumque: „…jeden jsi Bůh, jeden jsi Pán, ne v jedinosti jedné osoby nýbrž v Trojici jedné podstaty.“ Sv. Cyril, věrozvěst věroučně vychází z církevních Otců a prvních koncilů a v živé víře hlásá: „Pro mne není v tomto světě nic důležitějšího, než pro nejsvětější Trojici žít a umřít.“ 

    Latinské znění Vyznání sv. Atanáše(z breviáře sv. Pia X.): „QUICUMQUE vult salvus esse, ante omnia opus est, ut teneat catholicam fidem: Quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in aeternam peribit. Fides autem catholica haec est: ut unum Deum in Trinitate, et Trinitatem in unitate veneremur. Neque confundentes personas, neque substantiam separantes. Alia est enim persona Patris alia Filii, alia Spiritus Sancti: Sed Patris, et Fili, et Spiritus Sancti una est divinitas, aequalis gloria, coeterna maiestas. Qualis Pater, talis Filius, talis Spiritus Sanctus. Increatus Pater, increatus Filius, increatus Spiritus Sanctus. Immensus Pater, immensus Filius, immensus Spiritus Sanctus. Aeternus Pater, aeternus Filius, aeternus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres aeterni, sed unus aeternus. Sicut non tres increati, nec tres immensi, sed unus increatus, et unus immensus. Similiter omnipotens Pater, omnipotens Filius, omnipotens Spiritus Sanctus. Et tamen non tres omnipotentes, sed unus omnipotens. Ita Deus Pater, Deus Filius, Deus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres dii, sed unus est Deus. Ita Dominus Pater, Dominus Filius, Dominus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres Domini, sed unus est Dominus. Quia, sicut singillatim unamquamque personam Deum ac Dominum confiteri christiana veritate compelimur: ita tres Deos aut Dominos dicere catholica religione prohibemur. Pater a nullo est factus: nec creatus, nec genitus. Filius a Patre solo est: non factus, nec creatus, sed genitus. Spiritus Sanctus a Patre et Filio: non factus, nec creatus, nec genitus, sed procedens. Unus ergo Pater, non tres Patres: unus Filius, non tres Filii: unus Spiritus Sanctus, non tres Spiritus Sancti. Et in hac Trinitate nihil prius aut posterius, nihil maius aut minus: sed totae tres personae coaeternae sibi sunt et coaequales. Ita ut per omnia, sicut iam supra dictum est, et unitas in Trinitate, et Trinitas in unitate veneranda sit. Qui vult ergo salvus esse, ita de Trinitate sentiat. Sed necessarium est ad aeternam salutem, ut Incarnationem quoque Domini nostri Iesu Christi fideliter credat. Est ergo fides recta ut credamus et confiteamur, quia Dominus noster Iesus Christus, Dei Filius, Deus et homo est. Deus est ex substantia Patris ante saecula genitus: et homo est ex substantia matris in saeculo natus. Perfectus Deus, perfectus homo: ex anima rationali et humana carne subsistens. Aequalis Patri secundum divinitatem: minor Patre secundum humanitatem. Qui licet Deus sit et homo, non duo tamen, sed unus est Christus. Unus autem non conversione divinitatis in carnem, sed assumptione humanitatis in Deum. Unus omnino, non confusione substantiae, sed unitate personae. Nam sicut anima rationalis et caro unus est homo: ita Deus et homo unus est Christus. Qui passus est pro salute nostra: descendit ad inferos: tertia die resurrexit a mortuis. Ascendit ad caelos, sedet ad dexteram Dei Patris omnipotentis: inde venturus est iudicare vivos et mortuos. Ad cuius adventum omnes homines resurgere habent cum corporibus suis: et reddituri sunt de factis propriis rationem. Et qui bona egerunt, ibunt in vitam aeternam: qui vero mala, in ignem aeternum. Haec est fides catholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit, salvus esse non poterit. Amen.“ 

Sv. Athanasius, byzantská ikona

Spletité Medžugorje

    Vatikánský rozhlas zveřejnil 15.2.2012 zprávu: „Mezinárodní komise, vytvořená před dvěma roky při Kongregaci pro nauku víry za účelem prozkoumat údajná mariánská zjevení v Medjugorje, pokračuje ve své práci. V čele komise stojí emeritní vikář římské diecéze kard. Camillo Ruini, který by rád do konce tohoto roku předložil závěrečnou zprávu Svatému otci. Teprve on rozhodne o tom, zda je na místě mluvit o nadpřirozeném charakteru zjevení…“ Proč tato zpráva dosud není? 

   E.Michael Jones v knize Tajemství Medžugorje uvádí jako pramen tuto literaturu, kterou studoval k vytvoření svého názoru:

Anderson, Walter Truett: The Upstart Spring: Esalen and the American Awakening, Loddon 1983 (zkr. Anderson, The Upstart) 

Bubalo, Janko: Ich schaute die Gottesmutter, Gespräche mit der Seherin Vicka in Medjugorje, Jestetten 1986 (zkr. Bubalo, Ich schaute) Burtchaell, James T. CSC: Philemon’s Problem, Foundation for Adult Teaching Aids, Chicago 1973 (zkr. Burtchaell, Philemon’s) Coulson, William R.: Tearing down the Temple, in: Fidelity, prosinec 1983 Craig, Mary: Das Geheimnis um die Madonna von Medjugorje, Jestetten 1989 Everyman/ Westernhagen: Madona v Medžugorji, film BBC 1987 

Faricy, Robert / Rooney, Lucy: Medjugorje Jornal: Mary Speaks to the World, Chicago 1986 (zkr. Rooney, Medjugorje) 

Festinger, Leon: When Prophecy Fails, University of Minnesota Press, Minneapolis 1956. Franic, Frane: Due vescovi a confronto: Mons. Pavao Zanic e Mons. Frane Franic (Two Bishops Confront Each Other...) Excerpt fromIl Sabbato. In: M. Botta / L. Frigerio: Le apparizioni di Medjugorje (152-154), Pessano (Milano) 1984 

Frère, Michel de la sainte Trinité: Erscheinungen in Medjugorje, Kein Datum, drei Hefte, Bezugsquelle: A. Frey, Im Brühl 45, CH-4107 Ettingen Frère, Michel de la sainte Trinité: Medjugorje en toute Vérité, selon de discernement des esprits, 500 Seiten, 1991, Bezugsquelle: Association de la Contre-Réforme Catholique, F-10260 Saint-Parres-les-Vaudes Galot, Jean SJ: Le Apparizioni Private Nella Vita Della Chiesa, in: Civiltà Cattolica, 1985, Jg 136, Vol II, 19-33 (zkr. Galot, Le Apparizioni) 

Gobbi, Stefano: Die Muttergottes an die Priester, ihre vielgeliebten Söhne, Marianische Priesterbewegung, D-7708 Tengen 2, Blumenfeld 1987 (zkr. Gobbi, Muttergottes) Gramaglia, P. A.: L’equivoco di Medjugorje. Apparizioni mariane o fenomeni di medianità?, Turin 1987 

Hawthorne, Nathaniel: Der scharlachrote Buchstabe, München 1986 (zkr. Hawthorne, Der scharlachrote) Hebblethwaite, Peter: From Marilogy to Liberation Theology, Walsingham 1986 Ivankovic, Vicka: Tagebuch vom Beginn der Erscheinungen in Medjugorje, in: Sivric, Ivo / Belangèr Louis Hrsg., The Hidden Side of Medjugorje, A Theologian’s Observations, Bd. I, Québec 1989, Anhang 4 (zkr. Ivankovic, Tagebuch) 

Janz, Denis R.: Medjugorje’s Miracles: Faith and Profit, in: The Christian Century, 26. 8. 1987, 724 (zkr. Janz, Medjugorje’s Miracles) Johannes vom Kreuz: Der Aufstieg zum Berge Karmel, München 1957 (zkr. Johannes vom Kreuz, Der Aufstieg) Katholische Bischofskonferenzder USA: Partners for the Mystery of Redemption, Erster Entwurf approbiert 1. 4. 1988. Übers.: Zur Gleichheit berufen, Entwurf des Frauen-Hirtenbriefes des katholischen Bischofskonferenz der USA, Publik-Forum-Dokumentation 1988, 79f 

Knox, Ronald: Enthusiasm, A Chapter in the History of Religion, with a special reference to the XVII. and XVIII. Centuries, Oxford 1951 (zkr. Knox, Enthusiasm) 

Kosicki, George / Farrell, Gerald: The Spirit and the Bride say: ‘Come’!, New Jersey 1981 (zkr. Kosicki, The Spirit) 

Laurentin, René / Rupcic, Ljudevit: Corpus chronologique: Message et Pédagogie de Marie à Medjugorje, Paris 1988 (zkr. Laurentin, Corpus) Laurentin, René: La Prolongation des apparitions de Medjugorje, délai de miséricorde pour un monde en danger?, Paris 1986 (zkr. Laurentin, La Prolongation) Laurentin, René: Medjugorje à l’heure de la desinformation, Paris 1985 Laurentin, René: Dernières nouvelles de Medjugorje, vers la fin des apparitions, Paris 1985 (zkr. Laurentin, Dernières nouvelles) Laurentin, René: Das Geschehen von Medjugorje, Eine Untersuchung, Graz 1986 (zkr. Laurentin, Das Geschehen) 

 Ljubic, Marijan: Medjugorje: Dernière invitation à la Prière et à la Conversion, Hauteville 1983 (zkr. Ljubic, Medjugorje) 

Miravalle, Mark: The Message of Medjugorje in the Sources of Divine Revelations, Diss. Rom Angelicum, o. J. Miravalle, Mark: Heart of the Message of Medjugorje, Franciscan University Press 1988 Miravalle, Mark: The Message of Medžugorje. The Marian Message to the Modern World, Lauham, University Press of America 1986 

Ott, Alois: Advents und Weihnachtsbrief 1985/86, Flugblatt, Starnberg 1. 12. 1986, Hrsg. Studentisch- Akademische Notgemeinschaft München/Starnberg e.V. Gegründet 1946, D-8135 Starnberg Söcking, Heimgartenstr. 32 

Pavlovic, Marija: Sento il bisogno, Erste Erklärung vom 21. 4. 1988, kopie v držení autora, místo neuvedeno Pavlovic, Marija: Sento il dovere morale, Zweite Erklärung vom 11. 7. 1988, Flugblatt in Italienisch und Kroatisch, kopie v držení autora, místo neuvedeno (zkr. Pavlovic, Zweite Erklärung) 

Ranaghan, Kevin: Perspective, in: New Covenant, April 1980, 18 (zkr. Ranaghan, Perspective) Ranaghan Kevin: Catholic Pentecostals Today, Charismatic Renewal Services, South Bend Indiana 1983 (zkr. Ranaghan, Catholic Pentecostals) 

Ratzinger, Joseph: Zur Lage des Glaubens, Ein Gespräch mit Vittorio Messori / Joseph Ratzinger, München 1986 (zkr. Ratzinger, Zur Lage) Reimers, Adrian: In Jesus’ Name, in: New Convenant, Februar 1983, 27 (zkr. Reimers, In Jesus’)

Reimers, Adrian: A Failed Promise, in: Fidelity, Mai 1986, 36-41 

Rooney, Lucy / Faricy, Robert: Medjugorje Journal: Mary Speaks to the World, Chicago 1986 (zkr. Rooney, Medjugorje) Rooney, Lucy: Lord Jesus, Teach Me to Pray: Seven Week Course in Personal Prayer, Paulist P. US 1988 

Rothkranz, Johannes: Die Lügen von Medjugorje, Verlag Anton A. Schmid, Verlagsprogramm Pro Fide Catholica, Durach 1991 

Rupcic, Ljudevit: Die Erscheinungen Unsere Lieben Frau in Medjugorje, Jestetten 1984 

Schutz, William: Joy, Grove-Press New York 1967. Dt. Ausgabe: Freude, Abschied von der Angst durch Psychotraining, Reinbek/Hamburg 1971 (zkr. Schutz, Freude) Schutz, William: Here Comes Everbody, New York 1971 (zkr. Schutz, Here Comes) 

Sivric, Ivo / Belangèr, Louis Hrsg.: The Hidden Side of Medjugorje, A Theologian’s Observations Bd. I, Quebec 1989. Francouzské vydání: La face cachée de Medjugorje, Québec 1988 (zkr. Sivric, The Hidden) Starkey, Marion: The Devil in Massachusetts, New York 1961 (zkr. Starkey, The Devil) 

Vlasic, Tomislav: Eine Berufung im Marianischen Jahr, Ein Brief von P. Tomislav Vlasic OFM am Fest Mariä Verkündigung, 25. 3. 1988, Mailand 1988, Bezugsquelle: Verein Freunde von Medjugorje, I-20133 Milano,Via Nirone 9, Italy (zkr: Vlasic, Eine Berufung; angl. vydání: An Appeal in the Marian Year, Mailand 25. 3. 1988) Vlasic, Tomislav: Kronika ukazanja u Međugorje (překl.: Dokument o období 11. 8. - 31. 2. 1981, předaný biskupovi z Mostaru Vlasic, Tomislav / Barbaric, Slavko: Öffnet eure Herzen MARIA, der Königin des Friedens, Ansprachen von P. Tomislav Vlasicund Slavko Barbaric (Ostern-Dezember 1984), Jestetten 1988, Bezugsquelle: Rosenkranz-Aktion, D-7893 Jestetten Vlasic, Tomislav / Barbaric, Slavko: Ansprachen von P. Tomislav Vlasic und Slavko Barbaric (von Januar bis Juni 1985) Jestetten 1988, Bezugsquelle: Rosenkranz-Aktion, D-7893 Jestetten 

Zanic, Pavao: Die gegenwärtige (inoffiziele)Position der Diözese Mostar zu den Geschehnissen in Medjugorje, Mostar 30. 10. 1984, in: Medjugorje: Fakten, Dokumente, Theologie,Veritas 1986 Zanic, Pavao: Erklärung in Medjugorje vom Bischof von Mostar (Izjava mostarskog biskupa o Međugorju) vom 25. 7. 1987, in: Sivric Belangèr, Louis Hrsg.: The Hidden Side of Medjugorje, A Theologian’s Observations Bd. I, Quebec 1989 Zanic, Pavao: Međjugorje, Mostar 1990. Zu beziehen: Setaliste JNA 18, Yu-88001 Mostar (zkr. Zanic, Međjugorje) Zanic, Pavao: Strogo povjerlivo! Uloga Fra Tomislava Vlasića u Međugorju (Confidental: The Role of Father Tomislav Vlasic) November 1985 Zanic, Pavao / Kuharić, Franjo: Biskupska konferencijasastavila novu komisiju za istrazivanje međugorskih događaja, Vgl. Presseerklärung vom 9. 1. 1987, in: Glas Koncila, 18. 1. 1987. Vgl. Sivric, The Hidden 139f 

  Kniha Tajemství Medžugorje začíná slovy: „Povstanou nepraví Kristové a nepraví proroci, a budou činit veliké zázraky a divy, takže by uvedli v blud i vyvolené“ a má tento obsah: 

KAPITOLA I Vizionáři a kněží: Matka Boží si přeje deset minut 14 Každovečerní zjevení 15 Šedá, růžová a žlutá 15 Vím to i nevím 17 Jsem vždy ráda, když mluvíte co možná nejvíc 18 Kdo komu vysvětluje zjevení? 18 Šablonovitý postup 19 Teologické úskoky 20 Příběh zakrváceného kapesníku 21 Přesvědčený odpůrce 22 Dva suspendovaní kněží 23 Periferní zjevení 25 Vlasić přísahá, že žádný deník neexistuje 25 Nejnovější obrat 26 

KAPITOLA II Mekka entuziasistů: Údajná uzdravení 28 Nemohli by to uznat za zázrak 29 Pověst o překvapivém obrácení 30 Strašná, ohavná zvířata 30 Všechno bylo oranžové 31 Entuziasmus a úloha Církve 32 Všeobecné normy jednání církevního řádu 33 Uvidět neznamená uvěřit 33 Promarněná autorita 34 Ďábel pracuje dvojkolejně Gnosticismus a montanismus 35 

KAPITOLA III Znamení a zázraky: Medžugorje a charizmatici Životopis jako příklad 37 Mnoho spásy i mimo Církev 38 Jízlivý racionalismus 39 Znamení a zázraky 39 Krize 40 Problém ekumenické senzitivity 41 Příchod nového věku 42 Podobná ambivalence 43 Posedlý Medžugorjí 43 Dvě rozhodující věci 44 Skučel rozčilením 44 Tenký led 45 Déle než se čekalo 46 Varování 47 Neuvěřitelná uzavřenost srdce 47 Změna nálady mezi žáky 48 Zázrak během vyučování 49 Spirituální sestup 49 Všeobecná nejistota 50 Nebezpečí 50 Nebezpečí pro víru 51 Ratzinger Report 52 Rozhodující otázka 53 Kritéria 54 

KAPITOLA IV Zastírací manévr: Neříkej jeho jméno 55 Každý by chtěl být čestný 56 Zastírací manévr 57 Účinné, ale špinavé 58 Nervózně a vyhýbavě58 Padělání 59 Kdo jsou hlavní aktéři? 60 Manipulování „vizionáři“ 61 Proč nepočkal, až s tím byla hotova? 62 

KAPITOLA V Co se opravdu stalo: Charizmaticko-meditativní modlitební skupiny 65 Sensitivy Training 65 Zesil tlak skupiny 66 Mystické prožitky 67 Duši hubící síla 68 Kalifornizace Chorvatska 69 Nevěřící Jidáši 69 Místo skoncování s věcí ji P. Zovko sám přebírá 70 Byla poněkud nerozhodná 70 Zarážející smích 71 Modifikovaná teorie 72 Reakce lidí 73 Zeptejte se Gospy, zda se chce zjevit v kostele 73 Nový rozmach 74 Gospa je zde! 74 Salem Village 1692 75 Ošklivé počínání děvčat 76 Medžugorje a Salem 76 Spolehlivé znamení 76 Tlak zevnitř 77 Sexuální fantazie 78 Velikášství aneb neřešené sexuální konflikty 79 Východisko z nesnází 80 Volání o pomoc? 80 Odpověděl malý chlapec 81 Postskriptum 82 

 KAPITOLA VI Medžugorje se rozplývá v dým – Jugoslávští biskupové říkají: Ne Prohlášení jugoslávské biskupské konference ve světle tisku 83 Převrací se smysl: putující příslovce 84 Důkazní břemeno pravosti 85 Hlas Církve 85 Obhájci se nevzdávají 86 Objektivní stanovisko 89 Účinek negativního posudku na skupiny a hnutí 89 Ztráta hodnověrnosti charizmatického hnutí 90 Svědectví charizmatika 91 Sahání po moci 93 Manipulace, lež, pomluva 94 Typické intriky fanatika 96 Vzpoura proti Církvi 97 

Dokumentace: Kardinál Ratzinger k Medžugorji 101 Biskup Pavao Zanićo dokumentu jugoslávské biskupské konference 102 Papež přijímá mostarského biskupa a mluví s ním o událostech v Medžugorji 102 Doslov 104 Seznam literatury 105 Index 108 

 Na straně 52 si lze přečíst: „I pokud jde o Medžugorji, lze jen sotva říci, že by Řím nějak rozhodněji zasáhl. „Ratzinger,“ řekl jeden biskup, který to musel vědět, „mi prohlásil, že na ni nevěří.“ Na straně 101 z Der Fels březen 1991, str. 87 podle časopisu Fidelity, který udělal 7. února 1991 v texaském Dallasu interview s kardinálem Ratzingerem. Fidelity: „Jaké je vaše osobní mínění o Medžugorji?“ Ratzinger: „Nemohu být jiného názoru než biskupové.“ Fidelity: „To znamená, že tam nic nadpřirozeného není?“ Ratzinger: „Ano, ale musíte si počkat na zveřejnění, kde bude všechno mnohem přesnější, než jak bylo v tisku.“ 

Sv. Terezie Benedikta v knize Věda kříže napsala o učiteli Církve sv. Janu od Kříže: „Jan vyžadoval víru, která se spoléhá jedině na učení Ježíše Krista a Jeho Církve a neopírá se o žádná mimořádné zjevení…zda stigmatizovanou ženu viděl, odpověděl: „Neviděl jsem ji a vidět jsem ji ani nechtěl, neboť bych se musel velmi zarmoutit nad svou ubohou vírou, kdyby při pohledu na podobné věci měla jen maličko vzrůst“ 

Dechtice - Medžugorje

---

12.3.1996 promluvila      Panna Maria k vizionáři Martinovi nejprve           chorvatsky a pak          česky: Dragoj angeli, vaše gospa iz Medzugoria čeka na vas a moli za vas u Izusu Christa. Drahý andělé, vaše PANNA MARIE Z MEDŽUGORJE, čeká na vás a modlí se za vás u Ježíše Krista.       Děti, chci vám tímto říci, že ČI SE ZJEVÍM TU V DECHTICÍCH, NEBO V MEDŽUGORJI, JSEM TA SAMÁ MATKA. Proto buďte spojení s nebem, s Ježíšem Kristem na každém místě.

Svazováním a rozvazováním ke svatosti

      Člověku, co se ptá: „Z čeho je potřeba se rozvázat?“ doporučuji i otázku: „Z čeho je potřeba se svázat?“ Písmo svaté oboje spojuje v Mt 18,18: „Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“. Především je nutné se ptát: „K jakému cíli se chceme svazováním nebo rozvazováním dostat?“ Jedno zajímavé místo k rozvazování a svazování je v Apokalypse, Zj 20,1-2: „Potom jsem viděl anděla sestupujícího z nebe: v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být na krátký čas rozvázán.“  Svazování satana nařídil papež Lev XIII. modlitbou ke sv. archanděli Michaelu.

     V breviáři je velikonoční homilie biskupa Melitona ze Sard. V ní čteme o svázanosti hříchy u všech národů a místo o rozvazování o odpuštění: „Já, říká, já jsem Kristus. Pojďte tedy, lidé všech národů, svázaní hříchy, a přijměte odpuštění těch hříchů. Vždyť já jsem vaše odpuštění, já jsem spasitelná velikonoční oběť, já jsem beránek za vás obětovaný.“ 

   Základní moc odpouštět hříchy byla předána apoštolům. Píše o tom Janovo evangelium 20,22-23: „Po těch slovech na ně dechl řekl jim: Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tradiční liturgie ze dne Nastolení sv. Petra v Římě modlitbou poučuje: „Bože, jenž jsi svatému Petru, Apoštolu svému, se svěřenými klíči království nebeského velekněžskou moc svazování a rozvazování předal, uděl, abychom byli mocí jeho přímluvy vysvobozeni z pout svých hříchů. Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem…“ Petrův neboli papežův učitelských úřad pro Církev učí, že moc odpouštění je dále předána biskupům a kněžím. Velký dar odpuštění Bohem potřebuje každý člověk. Je křest na odpuštění hříchů pro toho, kdo se chce obrátit(Skt 2,38) a pro toho, kdo je po křtu znovu hříchem svázán je možnost zbavit se hříchů ve svatosti pokání. Je možnost tento dar nevyužít odmítáním svátostného vyznání. Je možné pro nedostatky ve zpytování svědomí,vyznání, lítosti a předsevzetí řádného života přijmout tento dar s různým omezením. Je možné dar svaté zpovědi dokonce znehodnotit vinou svatokrádeže a je možné dosáhnout odpuštění i mimo řádnou svátostnou cestu. 

   O rozvazování celým životem píše učitel Církve sv. Augustin v traktátu k Janovu evangeliu: „Nuže, cos vlastně přikázal, náš Pane Bože? „Následuj mě“, zní odpověď. Žádal jsi radu pro život. Pro jaký jiný život, než ten, o němž bylo řečeno: U tebe je pramen života. Jednejme tedy neprodleně a následujme Pána! Rozvažme si pouta, která nám brání ho následovat. Kdo si však dovede rozvázat takové uzly, pokud mu nepomůže ten, o němž je řečeno tys moje pouta rozvázal a o němž se v jiném žalmu praví: Pán to je, kdo vězňům vrací volnost, Pán, jenž pozdvihuje ponížené.“ 

     Podobně jako sv. Augustin mluví starověký součastník a učitel Církve sv. Jan Zlatoústý v homilii o pokušení ďábla: „Chcete, abych se zmínil také o cestách pokání? Je jich poměrně mnoho, jsou různé a odlišné a všechny vedou k nebi. První cestou pokání je odsouzení hříchů: Ty první vypočti své hříchy, abys byl ospravedlněn. Proto také pravil prorok: Řekl jsem si: Vyznám před Pánem svůj hřích! A tys mi vinu odpustil. Musíš tedy i ty odsoudit to, čím jsi zhřešil; Pánu to postačí k ospravedlnění. Vždyť kdo odsoudil to, čím zhřešil, neupadne už tak snadno znovu do stejného hříchu. Podněcuj žalobce ve svém nitru, vlastní svědomí, abys jednou neměl žalobce před soudnou stolicí Páně. Nuže to je jedna výtečná cesta k pokání. Ale ani ta další není o nic horší: Nemysleme na křivdy utrpěné od nepřátel, ovládejme hněv a odpouštějme provinění svým spoluslužebníkům. Pak bude i nám odpuštěno, čeho jsme se dopustili vůči Pánu. A to je další způsob usmíření hříchů. Bylo to přece řečeno: Jestliže odpustíte těm, kdo se vůči vám provinili, váš nebeský Otec odpustí i vám. Chceš znát i třetí cestu pokání? Je to vroucí a správná modlitba, vyvěrající z hloubi srdce. A chceš-li poznat i čtvrtou, budu mluvit o milosrdenství, neboť to má značnou a mnohonásobnou moc. A konečně ani skromnost a pokora nepotlačují hříšnou přirozenost méně než všechno to, o čem už byla řeč. Dosvědčuje to celník: o dobrých skutcích mluvit nemohl, místo všeho tedy prokázal pokoru, a tak se zbavil tíživého břemene hříchů. 

    Nuže, ukázali jsme pět cest pokání: první je odsouzení hříchů, druhou jdeme, když odpouštíme svým bližním jejich provinění, třetí spočívá v modlitbě, čtvrtá v milosrdenství a pátá v pokoře. Neotálej tedy a každodenně kráčej všemi těmi cestami. Vždyť jsou to cesty příhodné a nemůžeš se ani vymlouvat na chudobu, naopak, i kdybys žil chuději než všichni ostatní, stejně se můžeš přestat hněvat jako být pokorný nebo se upřímně modlit či odsuzovat hříchy; v žádném případě ti chudoba nebude na překážku. O čem tu mluvím? Že ani při oné cestě pokání, kde je třeba vynakládat majetek, (mám na mysli almužnu), že ani tam nám chudoba nebrání jednat podle přikázání. To přece prokázala vdova, která dala dva haléře. Když jsme tu tedy poznali způsob, jak máme léčit své rány, užívejme těch léků. Tak znovu nabudeme opravdového zdraví, s důvěrou se budeme moci účastnit svaté hostiny, s velikou slávou vykročit vstříc Kristu, králi slávy, a z milosti, milosrdenství a dobroty našeho Pána Ježíše Krista trvale dosáhnout věčné blaženosti.“ 

    Sv. Jan Zlatoústý také řekl: „Lkej, když hřešíš, ne když jsi trestán.“ „Říkáš, že ti ukřivdil? Naříkej nikoli nad utrpěnou křivdou, ale nad jeho zkázou.“ A takto vzývá Pannu Marii: „Zdráva buď Ty, Rodičko Boží a Matko naše, Ty příbytku nebeský, v němž sám Bůh přebývá, Ty trůne milosti, z něhož Pán všechny milosti rozdává. Pros Ježíše za nás bez ustání, abychom tvou přímluvou v den účtů dosáhli odpuštění a blaženosti věčné.“ 

    Svázáno a rozvázáno má být to, co je v rozporu s tím, co konali svatí, zvláště Panna Maria. Jde o modlení a snažení zvláště podle Písma svatého a osvědčených knih jako Následování Krista blahosl. Tomáše Kempenského. Toto snažení nemůže být polovičaté a o jeho nesmírné náročnosti svědčí list Židům 12,4: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“ V každé mši svaté je prosba „ať se nedostaneme do područí hříchů“ a v tradičním breviáři je prosba: „Z pout hříchů našich nás rozhřeš všemohoucí a milosrdný Bůh. Amen.“ 

    Sv. Jan Damašský se modlil takto: „Prostup celé mé tělo i mého ducha až do morku kostí, spal mé hříchy, prosviť mou duši a osviť můj rozum.“